Již ve třetím čtení schválili naši poslanci novelu zákona o důchodovém pojištění, která pro ty, kdo se narodili po roce 1971, stanovuje hranici odchodu do důchodu na 65 let.
Tato zpráva může potěšit snad jen ty, kdo jsou do své profese zamilovaní stejně jako já a domnívají se, že je jednou budou muset z práce do penze vynést i s futrama a za asistence policie. Ale hned jsem si vzpomněla na kamaráda Jaroslava. Rok narození a novela zákona ho předurčily podávat pracovní výkony do pětašedesáti. Pětačtyřicetiletý Jaroslav nedávno vezl nějaké zboží do mateřské školky. Prošel dlouhou chodbou kolem tichých učeben až k malé tělocvičně, z níž se linula rytmická muzika. Zaklepal a slyšel paní učitelku, jak žádá jakousi Irenku, která byla dveřím nejblíž, aby se podívala, kdo za nimi je. Vykoukla blonďatá hlavička a zvědavě ho zkoukla od hlavy až k polobotkám. „Tak kdo je to, Irenko?“ zeptala se netrpělivě předcvičující učitelka. „Nějakej děda,“ odvětila malá cvičenkyně a vrátila se mezi předškoláky. Jarda tvrdí, že se o něj chvilku pokoušely mrákoty. Je sice vousatý jako fořt, ale má bujnou kštici, statnou a vysokou postavu, a myšlení maturanta. Do toho okamžiku si prý při slově děda vybavil leda tak stařečky s naslouchátky, jak v domově důchodců volají na ošetřovatelku slabým, skřehotavým hlasem, aby jim pustila na Šlágru dechovky.
Já vím, v této situaci nelze paušalizovat. Vždyť já sama znám osobně několik činorodých sedmdesátníků, jejichž myšlení je natolik čiperné, že strčí do kapsy i uvažování třicetiletých. Ale na druhé straně znám i spoustu padesátiletých po infarktu a s náhradou kyčelního kloubu. Navíc je vědecky dokázáno, a osobní zkušenosti mnoha mých známých to potvrzují, že po šedesátce začíná lidský organismus stárnout rychleji. To je prostě příroda a přirozený biologický proces. Nastává zpomalování reakcí, paměti, koncentrace, ubývání svalové síly, pokles vitality, snížení mozkových funkcí, pokles hormonální aktivity a výkonnosti kardiovaskulárního systému, nastupuje rychleji únava, úzkosti, deprese a počet onemocnění kloubní artritidou. Tělo postupně začíná sčítat celoživotní hříchy i těm, kdo se jen neládovali uzenou krkovičkou, ale občas cvičili na bradlech a chroupali brokolici.
Navíc se rodí doba nového fenoménu. Zatímco dosud byl na pracovištích generační rozdíl mezi nejmladšími a nejstaršími zaměstnanci asi takový, jaký bývá mezi rodiči a dospělými dětmi, za pár let budeme stát na dílně u soustruhu nebo v kanceláři u kopírky s rádoby vnoučaty. Dovedu si docela živě představit pětašedesátiletou zdravotní sestru, jak při tuplované noční směně kmitá ve tři ráno mezi podebraným žlučníkem a ledvinovou kolikou a v duchu spílá zákonodárcům, že tenhle pitomý nápad se mohl zrodit jenom v hlavách těch, kdo celý den nezvednou zadek z polstrovaných křesel. Možná spoléhají na to, že většina z těch, kdo si celá desetiletí platí penzijní připojištění, pak z důvodu zdevastování organismu ani nedostane příležitost úspory rozfofrovat. Proto si ani ekonomové nemusí lámat hlavy s tím, kde v budoucnu vezmou ve státním rozpočtu peníze na výplatu důchodů. Heslem doby se totiž stane rčení, že slušně vychovaný a fyzicky opotřebovaný důchodce se penze nedožije.
Navíc není vyloučeno, že za dvacet let nastoupí do Jaroslavovy firmy Irenka. Proč by ne? Bude jí pětadvacet, bude mít po maturitě i po magisterském studiu. A Jarda právě začne kolegům rozdávat pozvánky na oslavu svých pětašedesátin. Jestliže v něm dnes Irenka vidí dědu, pak za dvě desetiletí bude mít pocit, že se ze záhrobí vrátil Metuzalém. :-)
P.S. Stáří není ani zásluha, ani trest. Je to jen DPH z narození.
