Za praotce sprejerství jsou považovány pravěké jeskynní malby. I tetování je tak staré jako lidstvo samo. Bylo dokonce objeveno i u ledovcové mumie Ötziho staré přes 5000 let. Až do první světové války byli za průkopníky evropského tetování považování námořníci. K těmto úvahám mě přimělo včerejší listování časopisem Týdeník Televize (34/17). Narazila jsem tam na rozhovor s hercem Jaroslavem Satoranským. Kromě jiného se pár slovy zmiňuje o svém obtížném přizpůsobování dnešnímu mládí a jako příklad vyjadřuje myšlenku, že tetování je sebepoškozování. I psycholové soudí, že motivace k tetování může být jak čistě romantická, tak osobním projevem uvolněnosti a chuti po vyjádření čehosi, co ústy neumím sdělit, tak si to nechám namalovat, upoutáváním pozornosti a touhy povýšit kérku na talisman, který se stává mojí součástí, ale právě i projevem negace ke svému tělu a způsobem sebepoškozování.
Vzpomínám, že za dob mého dětství jsme si pod pojmem „potetovaný“ představovali kriminálníka ukazujícího ve sprše jiným zločincům nové přírůstky na hrudníku. Většinou šlo o zvěčněnou kotvu, orla či jiného opeřence v letu a nějaký ostrý nástroj. Bodejť by ne. Tipuji, že kotva neznamenala lumpovu touhu po pevném zakotvení u rodinného krbu. Kotva zřejmě charakterizovala touhu arestovaného po svobodě – širé moře, plující koráb, ani jeden bachař – to vše se dá pořídit dobře nabroušeným nástrojem, kterým přepižláme mříže a odletíme volní jako ptáci. Všimněte si, že železnou kouli na řetězu nebo maminčinu bábovku si nechal vytetovat málokterý z nich. Tetování byl ale především otevřený vzkaz lidstvu: vidíte, nebojím se bolesti (protože tetování v žalářovaných a nehygienických podmínkách tedy bolet fakt muselo), nebojím se veřejně reklamovat, co jsem zač, neboť kdo jiný než zločinec by si nechal prznit tělo nesmazatelnými malůvkami?
Na permanentním tetování mě nejvíc děsí neodvolatelnost zásahu. Už navždy ho budu muset nosit. Nehty si po pár dnech odlakuji a pro přemalování zvolím jiný odstín, i náušnice můžu měnit podle nálady a finanční situace, ale kérku si ponesu až do penze a dál... Uff. Jak kůže stárne, tak ztrácí elasticitu, přirozeně povoluje a uvadá. A společně s ní se mění i tetování. Nedávno jsem viděla starší paní, jejíž předloktí vytvářelo při pohybu ruky takové to seniorské plisování. A medvídek, kterého v těch místech měla vytetovaného, vypadal, jako by měl na čele ustaranou vrásku. Zřejmě ho trápily jeho ochable plandající nohy bez svalové hmoty. Nelíbilo se mi to. Jako by nestačilo, že sice přirozeně, ale nevyžádaně stárnu, ačkoli to nepatří mezi mé oblíbené činnosti, ještě bych k tomu musela sledovat, jak delfínek nad mým levým ňadrem postupně mění kontury a ubírá se k poslední hodince.
Na druhou stranu mi jako knihovnici lahodí, že někteří tetovaní můžou posloužit i coby čtivo. Viděla jsem už spoustu lidí s vytetovanými nápisy, jejichž vyluštění mi ukrátilo čekání ve frontě u pokladny nebo v čekárně za zubním. A když se vedle vás v tramvaji posadí Američan Billy Gibby, který proslul jako muž s nejvíce reklamními tetováními, celkem jich má na svém těle 37, máte co číst až na konečnou.
Dnes je tetování považováno za zkrášlování těla a snad i způsob vyjádření vlastní individuality. Pokud tomu tak je, pak si spousta tetovaných něco nalhává a okolnímu světu o sobě hlásá vlastní iluze. Zkrátka to, jak by si přáli, aby je ostatní viděli, než to kým skutečně jsou. Jeden z mých známých má například pod ramenem vytetovaný keltský kříž. Opravdu nevím proč, když pravdivější by byla štangle salámu. Ale uznávám i to, že nějaký drobný, vkusně umístěný motiv může zdobit a být na něj příjemné podívání.
Prostě jsou lidé, kterým tetování vyloženě sluší a o sebepoškozování nemůže být řeči. Viď, Danulko, i ty Martine, a Petruško, Sváťo, Kamilo, Miluško, Jindro...
P.S. Víte proč mají muži nejhojněji potetované paže? Je to nejvíc vidět, samozřejmě, ale hlavně... tetování rukou, zejména předloktí, bolí nejmíň :-)