Jak na surového koledníka

Tradice velí, že ženy a dívky mají být od mužů velikonočně vyšlehány, aby zůstaly celý rok zdravé a zachovaly si plodnost. Ale v žádném případě nehovoří o tom, že muž musí ženu seřezat jako ras kobylu.

Toho názoru byl před časem syn mojí známé. Chodili k nám hodovat každý rok od Marečkových tří let. Zatímco ostatní příchozí vždy pěkně odříkali koledy a vyšlehání aplikovali jen šetrné a symbolické, tak Míša neznal míru. To nebylo hodování, to bylo bití. A nemyslete si, že vás to od tříletého, čtyřletého či pětiletého chlapečka nemůže bolet. Když zvolí švihání přes lýtka, nemůžete si vzít nejmíň týden sukni. A Michal dokonce ani nešvihal, on rovnou mrskal. Jeho maminka každý rok jen přihlížela a usmívala se, jaký je její koledník šikula. Z čeho tak usuzovala nevím, protože synek kromě týrání pomlázkou nikdy nepřidal ani jednu sloku koledy. On prostě přišel, zmlátil vás, vyfasoval barvená vajíčka a sladkosti, a pokračoval ve své hrdinné misi.

A jedny Velikonoce k nám dorazil už coby žák první třídy. Opět v doprovodu maminky a s pomlázkou silnou jako pěst. Jen jsem vešla před dům, tak pomlázku otočil a začal mě tlouct její silnou rukojetí. Protože jsme se ještě ani nepozdravili, útok jsem nečekala a vyjekla jsem, no, spíš zařvala, jako u zubaře. No tak tohle tedy ne. „Co to, Míšo, děláš, takhle se přece nehoduje, víš, že to bolí?“ Kluk se ihned ušklíbl: „Joo, takhle se správně hoduje, táta říká, že se ženská musí pořádně zbít, aby neměla roupy.“

Ohlédla jsem se po jeho mamince, ale ta se se sevřenými rty dívala stranou. A do mě v tu chvíli vjel nějaký velikonoční ďas, či co to bylo, protože jsem si na zadku pohladila rodící se jelito, Michalovi jsem tu velkou pomlázku z ruky vyškubla a zeptala jsem se, jestli i jeho už někdo vyšupal? Když mi s převahou a znatelným opovržením odvětil, že se bijou jenom ženský, tak jsem pronesla pár slov o tom, že já na tradice zase tak moc nehledím a během toho krátkého projevu jsem kluka třikrát šlehla přes zadek. „Jauuu, to bolí,“ dal se slyšet malý surovec. Já jsem mu do košíku hodila čokoládového zajíce i kraslici a jeho maminka špitla: „Moc děkuju.“

Nevím, jak od té doby Michal hodoval jinde, ale mě už nikdy neuhodil. Vždycky jen tak lehce mávnul do inkriminovaných míst, básničku i nadále nerecitoval, ale usmíval se na mě. Už jsme se k té příhodě nikdy nevrátili ani slovem. Ale já i jeho maminka tak nějak tiše víme, že mi tehdy neděkovala jen za výslužku.

A já děkuji všem dnešním koledníkům, že jsem si díky nim užila opravdu krásné velikonoční pondělí. Bylo plné hodování, básniček a legrace. Vyšlehali mě nejen malí kluci, ale i jejich tatínkové. A vše bylo podle tradic, jak se patří, protože i oni mi k tomu odříkali koledy. Tak chlapi, zase za rok, jo?