Když jsem dnes hodně brzy ráno odjížděla do nemocnice rehabilitovat svoji zlomenou nohu, napsala mi kamarádka esemesku, jestli jsem vzhůru a vstávám, protože právě na internetu četla, že včera dokonce i herec Donutil usnul v Karlových Varech za bílého dne na nějaké společenské akci, takže by se nedivila, kdybych po tak horké noci zaspala.
A já jsem si hned vzpomněla, jak jiná moje kamarádka byla před lety poprvé pozvána do rodiny svého nastávajícího. Dlouho se vše domlouvalo, bylo stanoveno datum, tréma vrcholila a kamarádka musela na poslední chvíli vzít noční za kolegyni, které onemocnělo dítě. Směna to byla zřejmě náročná a počasí podobné, jaké panuje v tyto dny, proto se ráno doma po osprchování toužila jen natáhnout do postele a spát a spát... Místo toho si však musela obléct sváteční šaty, nohy nasoukat do bot na vysokém podpatku, koupit gerbery pro budoucí tchyni, Chardonnay pro tchána a kodrcat se horkým sobotním dopolednem 35 kilometrů vlakem, protože Pavel, její nastávající, zrovna šetřil na nové auto a staré měl v servisu. Když se všechny tyto neblahé skutečnosti sečtou, tak není divu, že se kamarádce klížily oči už u předkrmu, nad polévkou mírně klimbala a Pavlově matce chválila knedlíky. Tím ji utvrdila, že její budoucí snacha stojí coby kuchařka za starou belu, protože svíčková s houskovým knedlíkem se ještě nepodávala a játrovým knedlíčkům se knedlíky neříká. No byl to trapas.
Pak jsem si na rehabilitaci položila nohu pod léčivou lampu a sestra přivedla k magnetovému lůžku paní Sujovskou. „Chtěla jsem vás upozornit, že tu asi usnu a budu chrápat,“ řekla mi pacientka místo pozdravu. A hned mi vysvětlila, že jde rovnou z noční, kterou prožila v klimatizované místnosti a ranní horká facka, která jí byla uštědřena, ledva opustila pracoviště, si teď vybírá svoji daň. Naše fialová rehabilitační místnost poskytovala ticho, klid a jemný chládek a paní vypadala, že usne cobydup.
Přišla sestra, zprovoznila magnet a paní Sujovská ji též informovala o tom, že zřejmě usne. „No, copak já, mně to nevadí, ale co na to paní Ortová? Co bude dělat, když začnete chrápat?“ zasmála se sestra a obě stočily pohled mým směrem.
„To vím přesně,“ opáčila jsem bleskově. „Já budu na procházející dělat: pšššššt.“
A jak to dopadlo? Dobře, řekla bych. Kamarádka se za Pavla vdala a mají dodnes moc pěkné manželství, paní Sujovská střídala spánek s kontrolováním minutníku, zda jí už procedura nevypršela, a já, když se tu v tom šíleným horku potím a zívám u počítače, panu Donutilovi přeji, že si včera toho šlofíka po jídle hodil, aniž k tomu potřeboval kanape.