Indiskrétní zápisník operované blogerky

Mým problémem není ani tak operovaná noha a komplikace s tím spojené, mým problémem je to, že na sebe všechno vykecám.

Co se týká diskrétnosti, je na mě absolutní spolehnutí. S čímkoli se mi svěříte, je u mě bezpečně uložené jako archivní víno v podzemním klenutém sklepě. Co se týká indiskrétnosti, je na mě též absolutní spolehnutí, protože sama na sebe všechno vykecám.

22. 7. 2019

Protože skoro všichni, kdo mě znají, ale i někteří z těch, kdo o mé existenci dosud neměli ani tušení, vědí, že nastupuji do nemocnice, aby mi tam sešroubovali dvě zlomené nártní kosti, což je důsledek zmíněné indiskrétnosti (ne ty fraktury, ale to, že to všichni vědí), dostávám spoustu povzbudivých zpráv. Je to fakt milé.

Jelikož nemám chytrý telefon, jsem pro dny hospitalizace odstřihnuta od internetového spojení. To samozřejmě neplatí pro esemesky. Přišlo mi jich od rána požehnaně, takže první tři hodiny na nemocničním lůžku trávím tím, že na ně odpovídám. Zdravotní sestra, která co chvíli nakoukne do dveří, jestli něco nepotřebuji, si musí myslet, že patřím mezi mobilové závisláky, co od soustavného ťukání už mají palec odulý jako pohádková přadlena.

Můj pokoj je třílůžkový, ale zatím tu ležím sama. Přímo naproti je sesterna, takže jsem alespoň zvukově účastna všeho ortopedického dění. Dusné počasí a zavřené dveře na chodbu, to se naprosto vylučuje.

Ležím na prostřední posteli a přímo naproti visí na stěně malý televizor. Sakra, to je ale pech. Zrovna dneska, když potřebuji rozptýlit myšlenky, má Tour de France odpočinkový den. Já nikoli. Do večera absolvuji rentgen plic, pohovor s internistkou, přípravu na narkózu ve formě napíchnutí žilní kanyly a opakovaného upozornění, že od půlnoci nesmím nic jíst, pít ani kouřit. Coby celoživotní nekuřačku mě ten poslední zákaz trochu rozrušil.

Nedaří se mi usnout. Na sesterně panuje docela čilý pracovní ruch, z ostatních pokojů se ozývá pochrupování a policejní vyšetřovatelka Eva Dallasová má před sebou ještě 200 stran, aby odhalila pachatele. Tak to by bylo, číst mám co.

Do pokoje nakukuje sestřička, jestli je vše v pořádku. Před chvílí přivezli pacientku se zlomeným krčkem, tak si chvíli povídáme o tom, že nejvíc příjmů s touto diagnózou je v nočních hodinách, protože hlavně starší lidé jdou rozespalí na WC a stačí jeden špatný krůček… To je zajímavý poznatek. Hned ráno musím zavolat všem mým starším příbuzným, aby v noci chodili čurat bdělí a pozorní.

23. 7. 2019

Už nejsem sama. Na první postel právě pracně ukládají paní, která si šla koupit rohlíky. Tři schůdky před prodejnou nezvládla. Hned na prvním škobrtla a pak se prý už jen skutálela. Hmmm, pěkný začátek dne. Odnesl to ramenní kloub. Jde o tříštivou zlomeninu a primář, který o tom pacientku přišel informovat, se tváří ustaraně.

Je horké nemocniční dopoledne a já mám žízeň jako trám. Snažím se vyzvědět, kdy mě povezou na sál, ale sestry krčí rameny. Spolupacientce, která měla původně též pitné embargo pro případ, že by musela být ještě dnes operována, přinesli konvici s čajem. Paní lačně pije a já se přistihuji, že na ni loudivě hledím.

Slánské zvony odbíjejí poledne. Jsem 12 hodin bez pití. Celou ortopedií voní právě rozvážené obědy. Moje operační chvilka ještě nenastala. To kdybych věděla, tak jsem si snad ráno alespoň usrkla, ucucla, svlažila rty… I pouhé pomyšlení na tyto úkony mi působí utrpení.

Paní na sousední posteli vypráví, že je sice v penzi, ale vypomáhá v penzionu své známé coby kuchařka. Když mi líčí kompletní svatební menu včetně nápojů, musím si jít opláchnout obličej.

Ve 13.15 si přeji, až Dallasová chytí toho sériového vraha, aby nesměl od půlnoci jíst, pít ani kouřit.

Je 13.30 a ležím na chodbě. Nezkolabovala jsem, vyvezl mě sem i s postelí zdravotní bratr. Už předtím mi injekčně zvedl náladu. Kolem mě putují za ostatními pacienty návštěvy. Vnímám jejich tu účastné, tu zvědavé pohledy. Ztratila jsem pojem o čase, ale když se mě mladý zdravotník přišel zeptat, jestli mě injekce na uvolnění uvolnila, odpovídám popravdě, že nejdřív ano, ale teď už tu ležím tak dlouho, že bych si dala repete.

Nevím, kolik je, ale už mě vezou. Najednou vše nabírá takové obrátky, že ani nepostřehnu, do kolikátého patra mě výtah dopravil. Před operačním sálem mě vítá anestezioložka a má pro mě návrh. No nazdar, teď tedy fakt nemám mozkovou kapacitu na nějaká zásadní životní rozhodnutí. Místo plánované celkové anestezie navrhuje provést operaci v umrtvení těla od pasu dolů. Aha, to bude asi ten epidurál. Budu prý i přispaná, ale nepůjde o anestezii.

Jde to ráz na ráz. Během pár vteřin už sedím na operačním stole, hrbím hřbet, sestra mi stlačuje ramena víc k sobě a už cítím, jak mi lékařka vpichuje cosi kolem páteře. Nebo do páteře? Nevím, ani nechci vědět. V další vteřině jsem skolena na bok, už mi do kanyly proudí tekutina…

Během následující hodiny a půl, mě primář a další dva lékaři operují a já jen občas zaslechnu nějaký vydávaný pokyn, ale smysl slov mi uniká. Necítím nic. Tělo je od pasu dolů gumové, není moje. Později se dozvím, že se až při operaci ukázala nevhodnost sešroubování, takže mi byly do nártu vpraveny dráty a výstuže.

Dochází mi, že se operace chýlí ke konci. Další uspávací dávku zřejmě nedostanu a bdělost se stále víc přibližuje. Teď naprosto jasně slyším, jak jeden z lékařů ostatním říká: „Tak, pánové, a teď už si můžeme dát to kafe, ne? Kdo si dáte?“ Cítím doslova povinnost pány doktory po té šichtě pobavit, a tak ospale unaveným a trochu ochraptělým hlasem do ticha pronesu: „Já bych si taky dala kafe.“

„Slyšíte?“, volá na kolegy některý z doktorů, „paní Ortová by si s náma dala kafe!“ Operačním sálem se rozléhá trojhlasný lékařský smích a já cítím uspokojení, že je operace za mnou a mozek mi správně funguje.

8. 8. 2019

Je 16 dní po operaci a dnes mi odstraňují stehy. Nárt je stále oteklý a dvě dlouhé rány neskýtají líbivou podívanou. Říkám sestře, že mi jeden z přátel (zdravím Vás, pane Arnolde), po shlédnutí fotografie operovaného nártu napsal, že kdyby nevěděl, co se mi stalo, tak by si myslel, že jsem surfovala a napadl mě žralok.

Primář zatím na počítači kolegovi ukazuje CT snímek a vysvětluje, co komplikovaného bylo na mé operaci. Oba o tom obšírně hovoří a druhý lékař se něčemu průběžně podivuje. A mně je jasné, že do dějin zdejší ortopedie vejdu nejen jako pacientka se zajímavě zlomenými nártními kostmi, ale především jako ta, co si vteřinu po probuzení na operačním sále objednávala kávu. Co víc bych si coby autorka nedělních kávových básniček mohla přát. :-)