A co vy, máte už svoji písničku na poslední cestu?

Já jsem měla jako malá holka moc ráda písničku v podání Karla Zicha – Alenka v říši divů. I přes zákaz rodiny jsem si ji často zpívala.Ne že by rodiče proti písni samé něco zásadního měli, ale proti mému zpěvu ano. V té době jsem neměla nejmenší tušení, že se písnička v originále jmenuje Living Next Door to Alice, ani že ji v roce 1976 nejvíc proslaví skupina Smokie, zatímco u nás se toho Karel Zich zhostil již od tři roky dříve. Určitě vzpomínáte: „Šel bych cestou prašnou, co nikdo nezměří, sám jedenkrát bych s plnou brašnou cinknul u dveří…“ I dnes málokdy odolám, abych si ji nezanotovala.

Nedávno jsme seděly s kamarádkou u kávy, probíraly všechno možné, až došlo i na poslední věci člověka. Dnes není trendy poslední rozloučení v obřadní síni, ani pohřby. Když někdo zvolí klasický pohřeb, hned ho řadíme do kategorie těch, co nosí škapulíř a pečou cmundu na rozpálené plotně. Doba je hektická, lidi se snad více než kdy dříve, obávají vlastní smrtelnosti, tak se snaží tomu pomyšlení uniknout. Pro jiného hraje roli finanční zatížení. Další zkrátka nemá pohřby rád. Někdy jsou v tom i málo ušlechtilé pohnutky, ale na vynášení soudů nejsme ty pravé.

„Já vím, že je správné se důstojně rozloučit, že ta pieta k tomu patří, ale když mně to přijde k pozůstalým takové kruté. Stojíš tam, je ti hrozně, lidi koukají, jak pláčeš nebo se hroutíš,“ měla kamarádka jasno. Dokonce razantně prohlásila, že ona od jisté, hodně bolestivé chvíle, na pohřby opravdu nechodí, a ospravedlňuje všechny, kteří činí to samé. Jedinou výjimkou prý ale bude její vlastní skon. Pro tento případ naopak požaduje velký a okázalý pohřeb, na němž její rodina a přátelé budou hodně plakat a truchlit, protože si konečně uvědomí, o jak vzácnou bytost přišli.

Pokud snad někdo od vedlejších stolků zaregistroval, na jaké téma si povídáme, určitě byl hodně překvapený, že jsme se po kamarádčině poslední větě nahlas rozesmály.

A já jsem se pak doma zamyslela. Mám já vůbec svoji osudovou písničku, která by mě vystihla natolik, aby v mysli mých přátel zazněla, kdykoli si na mě vzpomenou a říkali si, že tuhle mi autoři doslova ušili na tělo? Alenka v říši divů to asi nebude. A pak přišla chvíle prozření. Mám, samozřejmě že mám!!! Jmenuje se Širý proud (v originále The Water Is Wide). Nejradši ji poslouchám v podání Spirituál kvintetu s textem Jiřího Tichoty. Nepouštím ji úplně často, uchyluji se k ní v zásadních chvílích, ale o to víc se mě dotýká. Tak jsem ji hned rozeslala všem přátelům a kamarádům, aby věděli, která je ta moje.

A jestli můžu něco doporučit, udělejte to samé. Přece nechcete, aby jednou, až na to nebudete mít už žádný vliv, někdo za vás rozhodl, že vám nechá zahrát místo vaší oblíbené Dajány třeba píseň I Just Called To Say I Love You, o které teď honem ani nevíte, která to vůbec je, nebo Můj dědeček mě učívával jódlovat, což je jediná, kterou od Jirky Korna nemůžete ani cítit.

Nu, a než si to rozmyslíte, zatím si poslechněte tu moji. A ne abyste se opičili. :-)