Když Vánoce nebavěj

Vánoce mají jednu vážnou chybu. Veškeré dění, včetně štědrovečerní večeře a rozbalování dárků, pílí ke kruté realitě.

Někdy mám pocit, že jsem se narodila ve vánočním pravěku, kdy ještě bylo nač se těšit, bylo co prožívat, co si představovat, co si přát, po něčem toužit. Nechci být nostalgická. Prostě mě tato myšlenka navštívila, když jsem  na vlastní uši slyšela sedmiletého kluka říkat, že ho Vánoce nebavěj, a pak rozmrzele dodal, že nejlépe by bylo, kdyby už byl ten blázinec za námi. Chlapec se u toho tvářil, jako by mu špatně vykynula vánočka, a ještě nemá umytá všechna okna.

To víte, zatrnulo mi, ale hned jsem v duchu splétala omluvné verze, za jakých okolností dětský penzista k tomuto názoru přišel. Možná zaslechl maminku, když si stěžovala na příliš práce, možná on sám musel přiložit ruku k dílu... Jenže, jak praví klasik, všechno je jinak. Vánoce mají prý totiž jednu vážnou chybu. Veškeré dění, které je doprovází, včetně štědrovečerní večeře, posezení u vánočního stromku, rozbalování nemožných dárků, sledování nudných televizních pohádek a návštěv příbuzných, pílí ke kruté realitě: klučina u toho nebude smět hrát počítačové hry. Kdyby prý mohl volit on, všechny zmíněné činnosti by za jeho svobodnou volbu - trávit čas jako obvykle u počítače - bez lítosti vyměnil. Věřte, že v takovou citově náročnou chvíli mám chuť zkontrolovat, jestli jsem nezapomněla podojit dinosaura.

Ale pookřála jsem ještě to samé odpoledne, když jsem mohla poslouchat spokojené vyprávění slečny Petry, která si pro adventní pohodu neváhala zajet do Drážďan, kde na tradičních trzích nasávala jedinečnou vánoční atmosféru. Nejela tam kvůli zběsilé honičce po obchodech a štvanicí za opulentními dárky. Jen si chtěla dopřát něco kouzelného, co konejší a hýčká všednostmi zaprášenou duši. A k tomu patří přítomnost blízkých lidí, a taky svařáček popíjený z půvabných hrníčků, které si můžete přivézt domů i s kouskem svátečního pocitu. A taky jsem si vzpomněla, jak pětiletá dcera mojí kamarádky vloni trávila Vánoce tím, že ji ze všech darů nakonec nejvíce zaujala hora balících papírů, které po nich zbyly. Celé svátky si s nimi kreativně hrála, různě je překládala, kdeco do nich balila a pak zase vybalovala, barevně je třídila, vrstvila na sebe a byla šťastná jako čtyřlístek.

A ještě se mi vybavila vzpomínka na syna bývalé kolegyně. Obětí maminčina předvánočního úklidu se tehdy stal jeho starý plyšový medvídek. Chybělo mu jedno oko, pelichal a říkal si o celkovou generálku. A tak byla hračka ve jménu hygieny zabavena. Pravdou je, že kolegyně původně chtěla olysalého medvěda vyhodit, ale pak se slitovala a opravenou hračku v náhlém popudu položila mezi ostatní dárky. Dodnes tvrdí, že to byly jejich nejkrásnější Vánoce, protože syn jedním skokem vletěl mezi horu balíčků, na níž trůnil jeho ztracený kamarád a za výkřiku: „Ty můj méďo, tak jsi se ke mně přece vrátil,“ už nedal hračku z ruky a ostatní dárky ho v podstatě nezajímaly.

Proto je možné, že i zmíněný počítačový chlapec časem pochopí, že některé tradice jsou pro naši duševní obrodu přímo nezbytné, a že záleží jen na nás samotných, kolik chvatu a chaosu jim dovolíme. A taky že žádný dárek nás nemůže zklamat tolik jako skutečnost, že nemáme vůbec nikoho, kdo by nám ho dal. A jestli tohle někdo označí za vánoční pravěk, pak jsem ráda, že v něm nežiju sama a můžu se s ostatními ve sváteční chvíli chytit třeba za pazourky.