Už jste letos napsali a poslali nějakou vánoční pohlednici? Nedivte se, že se ptám. Mnozí dnes považují posílání tradičních vánočních pozdravů za pošetilý, ba až vyčpělý zvyk, s nímž nechtějí mít nic společného. A pokud se snad z nostalgie k listové zásilce přece jen někdo uchýlí, vybírá si většinou pohodlné pohlednice s vinšováním již předepsaným, snad aby se ruka ani mysl před svátky neunavily.
A tak nemohu nevzpomenout na spisovatele Františka Kožíka, který se přípravám na Vánoce věnoval již od září. Namítáte, že na tom není nic zvláštního, že tak činí každý supermarket? Ale jděte. Věřte, že takové přirovnání kulhá jak válečný invalida. Pan Kožík totiž na sklonku léta napsal svou vánoční báseň. Většinou šlo o dva až tři kousky, které podrobil rodinnému referendu. Schválené verše pak putovaly ke grafikovi do Olomouce, aby je opatřil vhodnou ilustrací. Měsíc říjen byl věnován výběru navržených grafik. Až poté mohlo hotové dílo putovat do tiskárny.
A slavný spisovatel začal osobně nadepisovat adresy na obálky. Rukou! Jak šel čas, přibývalo přátel a známých, natěšených na básníkovu „vánočenku“. Dle vzpomínek jeho ženy Olgy, které jsem kdysi četla, začínal její manžel v roce 1953 se třemi desítkami a roku 1996 již bylo vánočních adresátů přesně 1556. Teď snad uznáte, že to se s kolovrátkovým vnucováním k uzoufání zmodernizovaných vánočních koled, které nás už na Václava ruší v samoobsluhách při vybírání nízkotučného tvarohu, opravdu nedá přirovnat.
Čas nás však postrčil od poštovních schránek k mobilům a k počítačům. Šetříme podrážky. Ťukáme svá přání do klávesnice v papučích a rozesíláme je, aniž bychom vystrčili nos z domu. Říkám si, budiž, doba je taková, hlavně že si přátelé vůbec vzpomněli. Ale musím se vás zeptat: nemáte občas taky pocit zvláštního zmaru, když vám na Štědrý den přilétne patnáct navlas stejně veršovaných esemesek, jen podpis gratulanta se liší? A pak si na internetu ověříte, že nešlo o žádné hromadné tvůrčí vnuknutí, jak se zprvu obdivně domníváte. To si jen vaši přátelé opsali stejnou rýmovačku. Koluje jich tu bezpočet. Čímž degradovali vánoční esemesku na předtištěnou pohlednici. Vloni mi například několik známých napsalo totožnou esemesku: Urazil se na me kapr, ze ho vazne neberem, nejvice se ho vsak dotklo, ze ho vecer sezerem...
Přikláním se společně s Františkem Kožíkem k myšlence, že Vánoce jsou svátky lidského přiblížení a sčítáním přátel. Dejme jim tedy něco ze sebe. Stačí jedna upřímná věta či citlivé souvětí, a vůbec se nemusí rýmovat. Včera jsem v knihovně dostala od žáka třetí třídy péefku, kterou chvilku předtím, při poctivém zamyšlení a usilovném okusování propisovačky, napsal u čtenářského stolku: „Do nového roku vám nepřeji nic špatného.“ Taky cítíte, že nic osobnějšího mi snad ani dát nemohl?