Ztížená identifikace

To je tak, v Praze nebo v Brně se všichni osobně neznáte, zatímco u nás na malém městě je tomu naopak.

Převážná většina se zná osobně a jménem, jiní alespoň podle vidění. Takže se taky všichni navzájem zdravíme. Výjimkou jsou nově přistěhovaní, nezdvořáci a špatně vychované děti.

A taky se co chvíli někdo s někým zastaví, aby se zeptal, co je nového, jak se mu vede, jestli něco nepotřebuje, nebo jen pozdravoval jeho rodiče a poptal se po jejich zdraví. Prostě lidi tu mají k sobě blíž a nejsou si lhostejní. Výjimkou je jediná zdejší samoobsluha. Tam jsou nejčastěji k vidění i přespolní, ale ty nezdravíme, protože je neznáme. Náhodný zákazník z Jičína by se asi divil, kdyby ho ve velvarské prodejně, kde se zastavil na cestě do Prahy pro něco k pití, každý druhý živiálně oslovil.

A najednou do toho krásně zaběhnutého životního rytmu vstoupí roušky a jsme nahraní. Rodí se syndrom ztížené identifikace. Zaznamenala jsem ten nový trend dneska ráno, když jsem si šla cestou do práce koupit do sámošky čaj a mandarinky. Místo vřelých, roztomile ospalých či ranně zachmuřených tváří, vidím jen desítky bankovních lupičů a u většiny z nich si netroufám ani tipnout, kdo je kdo. Pod rouškou není vidět ani barva rtěnky natož úsměv či stupeň naštvání.

Když se snažím mincí odkšírovat nákupní košík, všimnu si zkoumavého pohledu paní, která se vedle mě pokouší o totéž. Chápu ji, já taky honem nevím, jestli se známe. Tak se opatrně pozdravíme a stejně inkognito, jak jsme se tu sešly, se rozcházíme do víru nakupování. Napadá mě, že se teď možná omylem pozdraví i ti, kdo se kdysi pohádali a léta spolu nemluví. Hned na kraji stojí u vitríny s drogistickým zbožím paní, nezajímá ji toaletní papír ani prostředky na mytí nádobí, rozhlíží se po zákaznících a v očích má zoufalý pohled nevěsty, která nejí špenát a na prvním rodinném obědě jí ho nastávající tchyně k vepřovému naservíruje plnou sběračku. „Potřebujete poradit?“ nabídne jí výpomoc prodavačka. „Když já mám takový problém, ale netýká se nakupování. Mám tohle předat panu Koutnému, ale vůbec nevím, který to je. U jogurtů stojí dva, jeden z nich by to mohl být, ale fakt nevím a je mi to takový blbý, já u něj dělám teprve od začátku měsíce…“ dívka (podle hlasu ji tipuji na dívku) žmoulá v ruce obálku a její oči zoufalstvím nabývají na objemu. „Nedělejte si s tím hlavu, prostě nahlas řekněte: pane Koutný, a on se jeden z nich otočí.“ Rada prodavačky to byla dobrá, ale ani jeden z pánů na oslovení nereagoval. Jenže za malou chvíli se s čokoládou v ruce vynořil z uličky cukrovinek úplně jiný muž, vyškubl dívce z ruky obálku, řekl: „Děkuji, Eliško,“ a pokračoval v nákupu. Slečna na chvíli strnula a pak vydechla. „Teda, jestli to nebyl Koutný, tak jsem v loji.“

V další uličce slyším vtipný rozhovor: „Paní Kříčková, vy máte dobré oči, prosím vás, jaké je tu napsané datum spotřeby?“

„Ukažte mi to, sice nejsem Kříčková, ale píšou tam, že do 26. března.“

Při vybírání mandarinek se ke mně přitočí maskovaná paní a ptá se: „Zdeničko, knihovna je otevřená nebo ne?“ Odpovím, že ne a sáhnu si pro jistotu na gumičku za uchem, jestli mi rouška neodstává.

Při vybírání krabičky s čajem mi za zády někdo nesměle hlesne: „Paní Ortová, když se teď nesmí do knihovny, nedostanu upomínku, že mám dlouho vypůjčené knížky?“ Neznámou tázající uklidním, že nikoli.

Když mě křestním jménem osloví i pokladní, začne mi to vrtat hlavou. Jak to, že já nikoho nepoznávám, a když už se mi podle očí zdá někdo povědomý, stejně si nejsem úplně jistá, zatímco mě každý identifikuje na první dobrou? A najednou mě to ťukne. No jasně, vždyť já jsem se hned na začátku u té příhody s hledáním pana Koutného rozesmála nahlas. A to byl konec mého rouškového utajení. Podle charakteristického smíchu mě tu totiž pozná snad každý.

P.S. Ještě všichni poznají i zarouškovaného jistého pana Ch. Sice se hlasitě nesměje, ale už dobrých patnáct let nosí pořád jedny a ty samé kalhoty.