O tom, že klíšťata rozhodně netrpí studem a vlezou vám kamkoliv, víme všichni. Víte, co mají na nás lidech nejraději?
Nejraději mají naše teplá, tenká a vlhká místa. Snadno se k nim přisají a udělají si tam pelíšek. Nejpříjemněji je jim v podpaží, v podkolenní jamce, v tříslech a v intimních partiích. Riziková místa jsou i na zadní straně stehen a u žen pod prsy. Však se taky každý, komu je zdraví milé, po návratu z lesní procházky a sbírání hub důkladně ve sprše prohlídne. O pečlivosti, s jakou bychom to měli provádět, by vám mohl nejlíp vyprávět můj kamarád Jaroslav, který vloni ležel na infekčním oddělení jedné z pražských nemocnic s vysokými horečkami způsobenými klíšťovou encefalitidou.
Však byl ten loňský rok na klíšťata vyloženě hojný a letos jakbysmet. Já sama jsem měla klíště jen dvakrát v životě, vždy na neškodném místě, včas odhalené a snadno vyjmutelné. Tak mě skoro mrzí, že vás žádnou bujarou osobní historkou nemůžu potěšit. Ale moje kamarádka Slávka, ta si vytrpěla svoje. Stalo se to vloni. Byla neděle večer, popíjeli s manželem vínečko a Slávka si odskočila na toaletu. Odtud se vrátila hodně rozpačitá. Našla si klíště. Jak bych vám to řekla… no přesně tam. Sice na kraji, ale… A co teď? První nápad byl vyrazit někam k lékaři, avšak vzhledem ke konzumaci alkoholu to nebylo možné. Manžel ještě navrhoval oslovit s prosbou o svezení do nemocnice souseda Františka, který bydlel ve vedlejším domku. Ale tento nápad Slávka bojkotovala při představě, jak by čerstvě rozvedenému Fandovi vysvětlovala, proč o dopravu k lékaři žádá, pak vedle něj další léta bydlela a při každém setkání se propadala studem.
A tak chirurgická akce padla na manžela. Slávka si vzpomněla, že má v šuplíku speciální klíštěcí vytahovátko, které používá, když se ten prevít zakousne do jejich jezevčíka. Protože bylo plastové, obávali se ho nějak důkladněji sterilizovat, aby nedopadlo jako lžičky v Pelíškách, tak ho jen přelili teplou vodou, Slávka se vysoukala na jídelní stůl a akce započala. „Zdeni, my jsme se oba tak styděli, to si neumíš představit. Mně je pětašedesát, Pepovi o dva roky víc, ale něco takového jsme ještě v životě nepodnikali. Bylo to hrozný. Pepa navíc blbě vidí, tak si musel vzít moje brýle na čtení, protože je mám silnější než on, ještě si přinesl lupu, dvě lampičky a ze zahrádky kýbl. Zeptala jsem se ho, na co ten kýbl, a že prej na to klíště, někam ho pak přece musí vyhodit. Tak jsem mu řekla, že je blbej, že tam nemám úrodu rajčat, ale mrňavýho, čerstvě zakouslýho roztoče, na kterýho stačí náprstek.“
Akce byla nakonec úspěšná. Prý sice potupná, ale úspěšná. Druhý den Slávka na zahrádce kropila pažitku, když na ni zavolal soused František: „Člověče, Slávko, co jste to tam včera s Pepou prováděli? Ženský v krámě sice tuhle říkaly, že byly na středisku a gynekologie je prý pro nemoc zavřená, ale že bys potřebovala prohlídnout tak nakvap, to mi hlava nebere.“
A v ten okamžik Slávce došlo, že včera večer sice mysleli na všechno, jenom je nenapadlo zatáhnout závěsy, a že kdyby se včera nestyděla Fandu požádat o odvoz k lékaři, tak se dneska nemusela stydět dvojnásob.
Tak domluveno? Po návratu z přírody se určitě důkladně prohlídněte, protože na rozdíl od vás, klíšťata netrpí studem.
