Nedivte se mi, že ho miluji

Je čestný, důvtipný, sebeironický, rytířský, statečný, nesobecký, s nádhernou duší, s láskou raněným srdcem a s velkým nosem. Je to jedinečný gaskoňský mušketýr CYRANO Z BERGERACU. Ten, jenž nosí v nitru svém elegance květ. Vzpomínáte? „Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií, tam leží on. Plášť spouštím, jenž mne halí, a tasím – luzný těla sklon.“

V pondělí večer jsem si po letech nadšeně na ČT art vychutnala televizní záznam představení Divadla na Vinohradech z roku 1987 v hlavní roli s Jaromírem Hanzlíkem. Panebože, to byla nádhera. A když v závěrečné scéně Cyrano z posledních sil říká verš, který je mi drahý:

„Všechno mi berete, moje vavříny, i mou růži,

jednu věc však nelze vzít skutečnému muži,

a já ji ponesu, až ztemní obloha,

a s dvornou úklonou předstoupím před boha

ta věc je bez poskvrny, je obestřena třpytem,

s ní jsem všem navzdory žil, žil jsem s čistým štítem.“

nedokázala jsem zadržet slzy, pokolikáté už při těchto nádherných slovech. Vzpomínám, když tato hra měla premiéru, že Hana Maciuchová, která hrála Roxanu, losovala, zda při premiéře bude hrát Cyrana Jaromír Hanzlík, nebo jestli ta čest připadne druhému představiteli této krásné role Viktoru Preissovi. A los padl na pana Preisse. Když se pak pořizoval televizní přenos, opět se losovalo a režisér Dudek rozlomil jednu ze dvou sirek. Tu delší si vytáhl pan Hanzlík a my se díky tomu dodnes můžeme těšit jeho úžasným výkonem.

Byli jste někdy nešťastně zamilovaní, překypovalo vám srdce láskou a věděli jste, že marně, protože na vině jsou vaše půvaby, které postrádají kvalitu? Já ano. A v takové chvíli mi běžela hlavou Cyranova upřímnost, s níž nádherně deklamoval dokonalé verše. A vůbec nevadí, že je pan Rostand napsal pro mužského hrdinu, protože bolest z neopětované lásky nezná mužský a ženský rod a každý si z geniálních slov může vzít pro sebe to krásné:

„Já nemám iluzí! U ďábla! Častokráte

jest v snivém večeru mé srdce něhou jaté,

já zajdu do sadu, kdy vůní všecko dýše,

tím nosem potvorným též máj vdechuji tiše,

též vidím milence, jak chodí při měsíci,

jak zavěšeni jdou, on švarný, ona snící.

Tak v svitu stříbrném drobnými krůčky jíti

bych s jednou také chtěl a v objetí ji míti…

Já šílím – mizí vše – až náhle na zdi zřím,

stín svého profilu s tím nosem obrovským!“

Věřte, že bych šla moc ráda ještě jednou na Cyrana do klasického velkého divadla a užila si tuto geniálně veršovanou hru. Ale mám obavu, že se mi to už nepoštěstí, protože dnešní pokusy o klasická dramata režiséři většinou przní svými úpravami. A já nechci vidět Cyrana jako člena motorkářského gangu, ani jako velitele hradní stráže či výběrčího daní, a nechci slyšet novodobé přebásnění těch překrásných slov do moderní podoby volného verše a rapování. Toužím poetické dílo vidět tak, jak bylo napsáno, tedy zasazeno do Francie 17. století A tak si dovolím doporučit i vám, pusťte si Cyrana z roku 1987, věřte, že vaše duše to ocení.