Jsem žena a MDŽ mám ráda

K tvrzení, že MDŽ je svátek zprofanovaný, jen podotknu, že může být, ale ženy, kterým je věnovaný, rozhodně zprofanované nejsou.

Občas někdo namítá, že ženy už přece svůj svátek mají a myslí tím Den matek, který je sice milý, ale význam tohoto svátku je úplně jiný než u Mezinárodního dne žen. Svátek matek by měl být chápán opravdu tak, jak to má v názvu, jako svátek matek, potažmo babiček, kterým přicházejí přát jejich děti a vnoučata. Ale co ostatní ženy, které se stejně jako já musely bolestně smířit s tím, že nám život nepožehnal a nedopřál být tím nejkrásnějším – být maminkou?

Zítra se nám vyloupne měsíc březen a svátek žen se přiblíží. Jak jsem o tom dnes přemýšlela, tak na jakékoli bujaré oslavy sice stavěná nejsem, ale upřímné drobné projevy pozornosti přijmu vždy ráda. Jsem prostě žena. Žena se vším příjemným i obtížným, co k tomu patří. A proti mužům nemám ani to nejmenší. Snad i proto, že se celý život obklopuji a přátelím s takovými, s nimiž je radost pobýt a chováme se k sobě vždy slušně a s respektem. Naštěstí jsem nikdy nemusela řešit nějaké rozdělení rolí. Považuji za úplně normální, že pokud chlap není po operaci kýly, a já ho požádám o výpomoc, tak napne svaly a přesune bytelný kredenc do vedlejší místnosti. A tím, že mu zatím uvařím něco chutného k snědku a pak opláchnu nádobí, si nepřijdu, jako že mi ve dvanácti letech uvázali zástěru a svět mě ji nutí doživotně nosit, protože jsem „jenom ženská“. Je prostě fajn, že nejsme stejní a Stvořitel to s námi určitě myslel dobře, když se do lidského projektu pustil. Jednou jsem na ty naše odlišnosti napsala tento aforismus:„Chce-li se žena dostat muži pod kůži, stráví několik minut před zrcadlem. Chce-li se dostat muž pod kůži ženě, stráví několik let vymýšlením implantace mikročipů.“

Jemně paradoxní je, že zatímco kdysi pohanské náboženství uctívalo ženu jako bohyni, v dnešní vyspělé době se mnohé české ženy zdráhají samy sobě dopřát i tento jediný den v roce - svátek žen. Přitom MDŽ dnes již opravdu není ničím menším, než svátkem úcty a lásky k ženám. Pokud budeme o MDŽ tvrdit, že je to přežitek s povinnými pugéty a chlebíčky, pak takový bude... Pokud ho pojmeme jako připomínku, že rovná práva ženám opravdu nespadla do klína, ale musely se o ně leckdy hodně těžce zasadit, pak bude právě takový.

Některým mužům se nelíbí, že ženy mají svátky dva a oni žádný, neboť Den otců se u nás ještě náležitě neusadil. Ale ti rozumně uvažující vědí, že toto nelze poměřovat, protože muži, a je jim to přáno, nikdy nemuseli - jen proto, že jsou „pouze muži“ – bojovat třeba za právo zodpovídat za vlastní děti, za právo na vzdělání, za své volební právo, za placenou práci, za účast ve veřejném životě a za ekonomickou nezávislost! Nechci být moc vážná, ale nelze pominout, že dodnes jsou na tom v mnoha zemích ženy hůř než některá domácí zvířata. A víte například, kde bylo v Evropě zavedeno volební právo žen naposledy? Překvapivě v kolébce demokracie, ve Švýcarsku. Poprvé se švýcarské ženy vydaly k volebním urnám až v roce 1971! V kantonu Appenzell Innerrhoden bylo volební právo žen na kantonální úrovni zavedeno až v roce 1990.

Jsem moc ráda, že pro většinu mužů je MDŽ ideální příležitost, jak poděkovat a milým způsobem vyjádřit uznání ženám, na kterých jim záleží. Může jít o manželku, přítelkyni, maminku, dceru, sestru, kamarádku nebo kolegyni. Když jsem vloni viděla, kolik mužů nese z květinářství růže, gerbery a karafiáty, měla jsem příjemně pošetilou radost za všechny ty, kterým budou darovány.

A protože já jsem vloni kytičku nedostala, koupila jsem si ji sama. Jarní narcisky mám moc ráda a sebe někdy taky.