rozvod rodičů je každopádně pro dítě trauma a když uvážíme že se rozvádí každé duhé manželství není divu že stoupá počet duševních chorob depresí psychicky narušených jedinců a pod.

Největší chybou je, že do takových vztahů zasahuje stát. Rozhodnutí a dohoda by měla být výhradně na rodičích bez možnosti domáhat se nějakého řešení u soudu a sociálních pracovnic.

Dlužno říct, že děti snášejí změny docela dobře a mají jiný náhled na věc, jen je třeba jim to vysvětlit. Jsou malé, ale nejsou hloupé.

Velké plus, které musím i napsat, nejen kliknout.

Nechala bych tuto knihu přečíst všem zákonodárcům i psychologům - a koneckonců i rodičům - jako povinnou četbu. Andy totiž svoji situaci komentuje velice výstižně: „jeden týden u mámy, jeden týden u táty, ale domov nemám nikde.“

Zdroj: http://zdenkaortova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=616677

A to jako proč? Fakt chcete použít jako argument beletrii? Beletrie je umění (pro sebe si zjednodušeně umění definuji jako činnost vzbuzující emoce), není to literatura faktu a tak by k němu mělo být vždy přistupováno. Vztah beletrie k případně popisovanému reálnému světu je deformován potřebou vzbuzovat emoce. Proto je naprosto zavádějící na základě beletrie se snažit pochopit, jak funguje reálný svět. Například třeba používat údaje vyčtené z historických románů u zkoušky z historie by se určitě nesetkalo s úspěchem a pochopením kantora.

Takže ke střídavé péči: vaše a autorčiny názory na střídavou péči jsou zjevně stejné. Nicméně to neznamená, že odpovídají vždy realitě.

Děkuji za reakci i za zamyšlení. Víte, jsem fejetonistka a v tomto útvaru je lehká nadsázka povolena . Samozřejmě, jde o beletrii, ale z pozice pocitů dítěte mistrovsky napsanou. A slovo mistrovsky používám z toho důvodu, že pocity děvčátka z beletrie jsou obdivuhodně shodné s vyprávěním a pocity několika skutečných dětí, s nimiž jsem v poslední době mluvila a ony ve střídavé péči žijí. Pevně doufám, že je z mého psaní jasné, že proti střídavé péči jako takové nemám zhola nic. Dítě má právo na oba rodiče a oba rodiče mají právo na své dítě. Jde mi pouze o to dětské pendlování od jednoho rodiče k druhému. K napsání článku mě inspirovalo právě několik opravdových dětských osudů, kdy se děti zcela na sobě nezávisle, ale přesto shodně, na druhého rodiče už velice těší, ale přesto se děsí té nedělní chvíle, kdy si začnou do batůžku chystat věci. A zrovna tak je samozřejmé, že je to záležitost individuální. Ale v jedné věci se ta děcka shodují naprosto přesně. Nejlepší by bylo, kdyby naši byli zase spolu. To víte, dětská přání a realita často na sebe narazí.

Puberťáka už proti jeho vůli nikdo do střídavé péče nesvěří. Naopak je to doba, kdy se děti v jedné z rodin usazují. I tohle přináší dospívání a je potřeba, aby s tím všichni počítali. Navíc od 12 let se soudy dětí ptají a jejich názor má významnou (nejvýznamnější) váhu.

Ano, to je jasné a v pořádku. Ale já se nikde nezmiňuji, že by to bylo proti chlapcově vůli. Rodiče se teprve rozcházeli a na střídavé péči se domlouvali mezi sebou. A Marek - tak se ten kluk jmenuje - má rád oba dva. Dle jeho vyjádření nestraní ani jednomu z nich. Je tedy jasné, že pokud by se byl rozvod opravdu uskutečnil, se střídavou péčí by souhlasil, aby ani o jednoho nepřišel. Ale toho věčného přebíhání od jednoho k druhému se bál jako čert kříže.

Ano, pro puberťačka možná horší než pro malé dítě. Já jsem se o rozvodu rodičů dozvěděla tak, že si mě zavolal ředitel prumky do reditelny kvůli nějakému mému přestupku a zeptal se mě, zda mám rozvedené rodiče, řekla jsem že ne a oni byli... Bylo mi 16 a v té době jsem chodila do školy v jiném městě než jsme bydleli.

Tak to musel být šok. Uf. Srdečně Vás zdravím.

no jasně a jaké východisko? - Ditě u mamy... tj. obhajoba původního stavu. výhodou střídavé peče je ten, že má za vzor oba rodiče

Obávám se, že stávající východisko je výhodné především pro rodiče, protože ani jeden o dítě nepřijde. Lépe řečeno, oba o něj přijdou jen částečně. Pokud dítě putuje od jednoho k druhému, má za čas pocit, že nepatří nikam. Pakliže není možné, aby dítě zůstávalo na místě, kde má domov a ti, kdo putují za ním a ve výchově se střídají, byli rodiče, pak se jedná skutečně o výhodu pro rodiče, nikoli pro dítě. Není to střídavá péče, ale spíš střídání dítěte, které se prostě stává putovním. Je to vážné dilema a řešení velmi bolavé.