Můj soukromý objev: ve filmu Tři oříšky pro Popelku si namyšlená sestra Dora objedná z města tři lokte blankytného atlasu, pak ale jde na ples v čemsi žlutavým. Některý filmy miluju a neřeším drobné "kiksy", ale když o nich vím, vždycky se nad nimi pousměju.

Jééé, tak to jsem nikdy nepostřehla. Taky si nenechám drobnými prohřešky ničit zážitek. A pokud už mi nějaký omyl cvrnkne do nosu, mám pro něj pochopení.

Taky mám jeden filmovej zážitek. V jednom z filmů (už nevím který to byl) dle románu A. Dumase je scéna, kdy jezdci pádí tryskem po poli, nebo louce kolem lesa. A v jednom momentě, kdy se blíží střih a záběr na jezdce je z další kamery, se na obzoru objeví, asi na tři sekundy, nádherný sloup VVN i s vodiči. Druhý sloup vidět není. Ale pobavilo mně to.

Tak to je roztomilý. Když si člověk uvědomí, kolik lidí ten film při pracovních promítáních a sestřihování vidí... a stejně nějakou tu chybu přehlídnou, tak potěší, že známé rčení, že člověk pro oči nevidí, je stále platné.

občas nějaké ty chybičky také postřehnu ale většinou zas zapomenu

Tak je to správné, čert vem postřeh, zážitek má přednost.

Jistý filmový tvůrce za mých mladých let na Barrandově vypustil v totmo směru větu: pokud si divák té chyby všimne, znamená to, že nekouká na děj a je něco na filmu špatně.

Dnes to mají lovci chyb jednoduché.

Tenkrát, počátkem 80 let, ovšem nebylo domácí video, o DVD se nikomu ani nesnilo. Bylo tady jen oko divákovo v kině. A příběh, který buď zaujal nebo nezaujal.

Ano, replay není fér

chyby filmové jsou mi buřt i buřt je mi buřt, když mě děj tahá za srdce

Moje slova, Jani. Jako hledač filmových chyb jsem nepoužitelná.

Takové omyly jsou k pousmání, netřeba nad nimi přemýšlet. Divák stejně vidí to co chce a co se mu líbí. Zdeňko, pěkně jsi to napsala

Děkuji, Jitko! Vždyť každý film je buď povedená či nepovedená iluze, proč se týrat realitou.

Obecně hladká odchlupená těla v dílech odehrávajících se v dávné minulosti. A konkrétně...by se toho našlo.

Že by depilovaná historie? Nebo historie depilace?

a když budete dobře sledovat... v Noci na Karlštejně hned na začátku zahlédnete cyklistu vzadu v záběru... a miluji očkované indiány z Vinetúa...

A já zase silonové záclony ve filmech, jejichž děj se odehrává ve 30. letech 20. století, jako např. ve vynikajícím oscarovém snímku Unaveni sluncem režiséra Nikity Michalkova.