Zdeňko, já vlakem dojíždím denně do práce i z práce. Ale rána bývají klidnější, protože se ještě skoro každý vidí v posteli. Odpoledne a hlavně večer člověk často zažije věci.

Já vlakem jezdím občas, ale ráda. Toto byl kupodivu ranní spoj.

Některé dětičky jsou fakt "výživné", ale občas mám sto chutí "naplácat" jejich dospělákům.

Pavli, mluvíš mi z duše!!!

Vždycky jsem se oklepali, když někdo řekl : to za našich času nebejvalo. A tak se tomu rád vyvarovavam i teď. A když už jsou alotria moc, tak...treba zahartusim.

Marku, Vás bych ráda slyšela hartusit. Jinak děkuji za návod, zdá se dobrý

Klasika, celý vagón se jen pohoršeně rozhlížel po průvodčím, ale nikdo jim neřekl ani půl slova. Pak doma všichni plačtivě vyprávěli rodinám, nebo šli napsat na internet, jak strašlivě celou cestu trpěli. Nevychovanci tak neměl vlastně nejmenší tušení, že dělají něco špatně, nebo že by to někomu mohlo vadit, takže to příště udělají znovu.

Neříkám, že je dobré situaci rovnou vyhrotit a po dotyčném klackovi rovnou nějak agresivně vyjet a vyhrožovat fackami, ale dokud se nenaučíme někoho slušně napomenout, budeme holt trpět.

Mockrát jsem umravňoval nějaké rozjívené puberťáky, vždy ze začátku slušně ve stylu "pánové nechcete se trochu ztišit, tohle je tramvaj, nejste tady sami". Chce to striktně, sebevědomě, ale ne přímo bojovně, ovšem rozhodně ne ustrašeně a poníženě.

Tak v 80 % případů to zabralo a byl klid. Občas mě nějaká zvláště drzá partička poslala do háje, ale už se mi stalo i to, že se následně ozval některý další spolucestující, což mělo obrovský psychologický efekt a klackové okamžitě vycouvali. Puberťák najednou vidí, že se v plném vagónu proti němu zvednou dva tři lidé z různých stran a uvědomí si, že by se také mohli zvednou úplně všichni a do takového konfliktu prostě nepůjde.

Tohle je strašně důležité. Nebojte se ozvat, zastaňte se sebe navzájem, postupujte společně. Když budete sedět, čučet raději stranou a dělat, že nevidíte, tak holt budete do smrti trpět. A přestaňte používat logiku - vždyť on se mě určitě nikdo nezastane. Takhle se to nastavení společnosti nikdy neprolomí. Zastaňte se sami někoho, 30 lidí kolem to uvidí a zanechá to v nich stopy a příště už budou sami odvážnější a někoho se zastanou. Je to řetězová reakce, kterou je potřeba spustit.

Samozřejmě je nutné používat mozek a vyhodnotit dobře situaci. Pokud jsem samotná babka, jdu někde sama noční ulicí a hlučí tam 8 ožralých ukrajinských dělníků, tak bych je asi napomínat nešel. Pár uřvanými puberťáky v narvaném vlaku bychom si ale život otravovat neměli nechat.

To se zkusit dá, ale většinou už jsou tak oprsklí, že vás pošlou do háje. A je úplně jedno, kolik lidí se současně ozve. Jak postupovat dál, když na něj nesmíte sáhnout?

Přesednout je ještě dobrý. Včera jsme jeli pozdě večer narvanou tramvají a zezadu se neslo: "Woe, to je jak v japonskym metru, píp tramvaj, už nikdy nejedu tramvají." Ty čtyři zastávky byly dlouhý...

Když jsem jako dítě i jen minimálně "ujela", měla jsem prohřešek na talíři několik let při každé příležitosti.

Klárko, jsem fakt ráda, že při těchto móresech u nás nemáme ještě tramvaje a metro, stačí linkový autobus a motoráček.

No, po ránu mě to tedy moc, Zdeni, nepotěšilo. Jsem na ty nevychovance bez zábran (mantinelů), resp.na jejich nevýchovu, tedy rodiče, alergická.

Asi bych to nevydržela...

Popravdě, Maruško, čekala jsem ránu každou chvíli

Výchova ke slušnosti a zdvořilosti je některými mylně považována za potlačování osobnosti nebo za slabost. Nemám rád paušalizování: dříve to tak nebylo, dneska je to horší a špatné. Není to pravda. Jen jsme to každý v rodině měl a zažil jinak. Dnes chodí mladí s dětmi daleko více do restaurací nebo více cestují a proto jsou řvouni více vidět. Dříve prostě více běhali po hřišti nebo doma. Líbí se mi jak píšete, že jste se vyptávala a rodiče se Vám věnovali a povídali si s Vámi. Je to vidět i na Vašich článcích, viďte Děkuji za tento a přeji hezký den

Děkuji za přečtení i za názor. Naštěstí mi tuto opravdu nepříjemnou příhodu kompenzuje fakt, že k nám do knihovny chodí mnoho mladých rodičů, kteří posedí s malými dětmi u knížky, předčítají jim, povídají si, vysvětlují. To je pak pro mě úplný balzám.

Příjemný pátek Vám přeji.

Je pravdou, že dnešní děti nemají žádné zábrany a nectí žádné hodnoty - jejich hlavní prioritou je telefon s přístupem na internet

Kolem našeho domu chodí lidé od vlaku a omladina dnes chodí ve skupinkách a všichni mají hlavy skloněné k telefonům - to je celý jejich svět - když mě bylo 12, tak jsme se domlouvali, jestli si půjdeme začutat s mičudou , nebo vyrazíme na kolech

To jste mi připomněl příhodu z loňských prázdnin, kdy k nám do knihovny přišel devítiletý kluk s míčem v podpaží a s knížkou, kterou šel vrátit. Tvářil se smutně. Slovo dalo slovo a z kluka vypadlo, že si nemá s kým zakopat, protože venku nejsou žádní kamarádi. Celé dopoledne je obcházel a vyzýval k pobytu na hřišti (a že u nás jich máme několik a pěkných), ale marně. Ven jít nikdo nechtěl. Bylo mi za něj smutno. Vybavila jsem si, že nás nemohli rodiče dostat domů na oběd, jak se nám nechtělo přerušit vybíjenou nebo něco stejně důležitého, co jsme prováděli venku.

Tak to je hodně nemilý zážitek. Přemýšlím a nic mě nenapadá. Ono je to těžko když je rodiče takto vychovávají.

Když to řeknu jemně, tak byli opravdu hodně bezohlední. A na konečné i pomlácení.

Jsou okamžiky, kdy vzdělání, věk, vlastní názory ap. jsou člověku k ničemu - protože se jich dobrovolně vzdává. Oddává se do vůle jiné - Model fronty, čekárny a tam patří ii to hromadné cestování. Bavím se tím, že pozoruji. Od ubíhající krajiny, až po Vámi popisované. Jde o nevyčerpatelnou studnici poznání - cosi podobného knize příběhů. Říkám si, i tito malí kluci, jejich matka se chtějí mít lépe. Radostněji žít - uplatnit se, být prostě šťastni. No, jdou na to zajímavě ....

Zatím po té důležité cestě dupou v nevhodných botách, snad se včas přezují.