Bohužel, vím moc dobře, o čem píšete; je to 11 měsíců, co nám umřel 3 letý synoveček. A bude to bolet asi celý život. Myslím, že se s odchodem dítěte člověk neumí smířit, snad jen se s tím naučí žít (je to to samé?) Vím, že tu jsou další kolem nás a pro ty je třeba dál žít, ale je to neskutečně těžké. Ach jo. Všem, které podobná zkušenost potkala, přeji hodně sil... HODNĚ SIL...

Pane Hample, to je tak strašné, že člověku docházejí slova. Ta bolest musí být tak silná, že je zázrak ji unést. Snad opravdu jedinou motivací je zůstat pro jiné, kvůli nim žít a věřit v alespoň částečnou milosrdnost času. Ale jedno je jisté, tohle si nikdo nezaslouží prožít.

Moc Vám děkuji za svěřený příběh, který se Vás osobně dotýká. Vážím si toho.

Zdeničko, děkuji ti za NĚHO

A já Tobě, Danuško!

Vím o čem píšete. Díky. Časem se s tím člověk naučí žít, zejména když musí žít pro ty kteří zůstali. Já jsem přežila díky svým dětem. Byly zoufalé a vyděšené ztrátou sourozence a taky tím, že máma byla najednou někým úplně cizím. Pochopila jsem, že se musím vrátit do života, že tady musím zůstat pro ně.

Člověk se s tím nakonec naučí žít, ale nikdy se s tím nevyrovná, nikdy nepochopí proč. Proč zrovna on. A kdyby to nebyl on, kterou matku by to mělo potkat místo mne? Nepochopíte - ani po třiceti letech.

Moc Vám děkuji za nahlédnutí i za osobní vyznání. Smekám před každým rodičem, který tuto nepochopitelnou hrůzu musel prožít a vrátit se do života kvůli svým nejbližším. Je to jedna z nejtěžších věcí. Možná vůbec nejtěžší.

Ach jo,dočetla a obrečela. Přeju rodičům sílu, aby tu bolest zvládli a překonali....

Děkuji Vám za zastavení i za pochopení.

Zdeni, dočetla jsem dokonce. Držím celé rodině palce, aby našla společně dost síly toto překonat.

Soni, to bude hodně dlouhá cesta, to je nám jasné. A jak správně píšeš: "společně dost síly", to je ono!!! Ani jeden z rodičů na to nesmí být sám.

Zdeni, moc smutný čtení....

Je, Zuzanko. Ještě nikdy jsem nic tak zoufalého nepsala a moc si přeji, abych už nikdy nemusela.

Moc smutné, pro rodiče je to to nejhorší co je může v životě potkat. Nikdy se s tím nesmíří je to ukrutná bolest. Škoda šikovného klučiny, neznala jsem, ale i tak je mi to velmi líto. Chodím už 5 let kolem hrobu mladého muže, který byl velmi milý a autonehoda ho připravila o život. Často se tam zastavím a pokloním se jeho památce. Jen jsem ho znala, ale nemohu zapomenout, měl ještě život před sebou i svoji lásku, milující rodiče, přátele. Ti rodiče pořád prožívají bolest v srdci.

Milá Jitko, děkuji Vám za ta slova. Napsala jste to od srdce, protože přesně tak tuto hrůzu vnímáme my, kolem kterých takové neštěstí byť i jen prošlo.

Zdeni. Omlouvám se, ale přečetla jsem jen název a perex. Bojím se číst dál. Nebudu to číst. Příště... Ju?!

Bohunko, nedivím se Ti, je to poprvé, co jsem z osobních důvodů toto téma "musela" zpracovat. A pevně doufám, že už to nikdy nebude potřeba.

Krásný den, Bohunko!

Veškerá slova v takové situaci postrádají smysl. Vím to, umřela mi dcera. Byla sice úplně maličká a tudíž je to víc než 40 let, ale pamatuji si, že jsme tehdy já ani manželka nestáli a žádná slova útěchy, povzbuzení...

Ach bože, to je mi opravdu líto. Kéž by si nikdo tímto peklem nemusel v životě projít.

až přeběhneš po mostě z Duhy, tam, kde budeš už navždy dítětem, tady před tím mostem, po Tobě zůstanou Tebou přečtené knížky a vzkaz paní knihovnici, že příští "největší čtenář" v knihovně ve Velvarech, by měl dostat uznání a cenu , která by nesla Tvé jméno...

Šárko, to je báječná myšlenka. Jak teď nemůžu v noci spát, uvažovala jsem, že by jeho jméno mohla nést jedna z našich literárních soutěží apod. Až uplyne nějaký čas, zkusím to probrat s jeho maminkou.