Je to přesně tak, jak píšete. Myslím si, že tzv. střídavá péče je jedním z nejhorších, co mohou rodiče svým dětem udělat.

Dovedu si živě představit, jak velmi bych jako dítě v něčem podobném trpěl. A taktéž i sebe sama v roli rodiče, který dítě miluje, soucítí s ním, a proto si dokáže plně představit tu bolest, zmatek a chaos v duši dítěte, kterému by bylo mé dítě takto vystaveno.

Proto plně chápu toho z rodičů, který něco podobného nechce v žádném případě akceptovat, přesto ale mnohdy není v jeho silách tomu jakkoli zabránit.

Jak to tedy chcete zařídit, když rozvod manželství je jediná cesta a rodiče své děti oba stejně milují? Má se jeden z nich vzdát kontaktu s dětmi? Určitým rozumným východiskem je například skandinávský model, jak popisuji níže.

Zdeni, karma. Nic víc, všechno jste tam napsala. Díky. "Dět především!)".

Střídavou péči bych zažít nechtěla. Ani jako dítě, ani jako rodič.

Zuzi, já na mou duši taky ne.

Je to prostě život. Ač v našich očích by to bylo hezké, kdyby všechny děti měly bezstarostné dětství, tak v životě tomu tak není od nepaměti. A jistě to svůj důvod má, jen my ho ve své malosti v daný okamžik nemáme šanci nahlédnout. Stejně jako nemáme šanci nahlédnout, co si prožili a aktuálně prožívají rodiče. A co já v životě tedy vidím, je fakt, že čím těžší život člověk má, a těm strastem často čelí už od dětství, tím spíš si pak dojde k životnímu nadhledu a je v překonávání životních obtíží mnohem úspěšnější než ti, co třeba měli bezstarostné dětství. Život takový prostě je.

Ivo, s první polovinou můžu naprosto souhlasit. Ale druhá část zamyšlení, tam to není tak jednoznačné, protože já právě znám větší část dětí, které ten nadhled naopak nenašly, zatvrdily se a teď mají problémy i jako dospělí. Z některých mám i pocit, jako by se chtěli pomstít světu. Jsou zvláštně poznamenaní, protože si neužili v dětství tu bezpečnou náruč. Samozřejmě jsou i tací, kteří jsou později v životě úspěšní, dovedou se popasovat s problémy lépe, ale duši potrhanou už celý život mají. Je sice v celku, ale záplatovaná a oni na tom nenesou žádnou vinu. Někteří berou i jako své osobní selhání, že rodina nebyla kompletní, ačkoli je to samozřejmě nesmysl. Ale děti všechno vnímají jinak, než je tomu u dospělých. Ale svět ideální není, co se dá dělat.

Zdenko, ja si myslim a bohuzel podlozene vlastni zkusenosti, ze ani tak nejde o cernobile stridavka/nestridavka, ale vzdycky jen a jen o to, jak se ti dva dospeli domluvi, aby reseni bylo v zajmu deti, aby prava deti na pohodu a stesti byly vzdycky nad pravy dospelych na cokoli, ale vim, je to mnohem slozitejsi v zivote, nez to jen takhle napsat...bohuzel, pro deti

Domluví? To sedlo.

Střídavka je peklo.

Někdy opravdu ano.

Jedna moje příbuzná uplatňuje tzv. skandinávský model. Po rozvodu si exmanželé pronajali další byt a děti zůstaly v tom původním. Jeden týden je s nimi matka a otec bydlí v tom náhradním bytě a po týdnu se to vystřídá. Děti jsou pořád doma ve svém a cestují pouze rodiče.

To je super, jenže ne všichni rodiče jsou tak zralí.

Pevné, bezpečné místo. Ale kde vlastně je?

Přesně tak.

Když dojde k rozchodu s dětmi, dobré řešení asi není...

Klárko, je to tak. Já vím, stále se oháním zkušenostmi s dětskými čtenáři naší knihovny, ale mám těch osudů jako na dlani několik, ty děti velmi dobře znám, svěřují se mi, prostě s některými doslova trpím a vím, že moje povzbuzující slova pomůžou jen na chviličku.

Ačkoli taková zkušenost z dětství vždycky nepomáhá k dobrému dospívání, někdy, a u někoho to přispívá k urychleni k dospívání. Nikomu takovou zkusenost vychovy("cestovatele") nepreju a nepodorucuju. Znám to z vlastni zkušenosti.

Ano, je to dvojsečné. Záleží nejen na povaze každého z rodičů, ale i na povahových rysech dětí. A napsal jste to přesně. To, co jednomu do života pomůže, druhého může výrazně negativně poznamenat.