Já měla oba dědy skvělé a zvlášť na žateckého nemohu zapomenout.

Moje děti mají jen jednoho dědu, tchan zemřel brzy, ale ten se jim nikdy moc nevěnoval. Jak s oblibou říkám - měl je rád, ale zdálky.

Zdenko, pro me byli moji prarodice zasadni, ve vychove urcite hrali roli naprosto srovnatelnou s rodici, travil jsem s nimi jako maly kluk spoustu casu, a ja dnes se potykam s tim, ze na svoje vnoucata jednoduse nemam ten cas, co meli oni na nas, jeste proste nejsem v duchodu... jeste osm let a bude to jine, ale to uz jim bude dost let, je to jina doba dnes, skoda, asi jsem mel vnoucata moc brzo....i tak delam co umim...

Naprosto přesně, Jene, teď jste dobře pojmenoval to, co se už pár let logicky děje. Doba se posunula a dnešní dědové jsou příliš mladí - pracovně aktivní, aby se mohli vnoučatům věnovat tolik, kolik by si třeba sami přáli. A když pak vstoupí do důchodového věku a čas už by se našel, tak o větší sepětí s dědou už naopak nemají zájem vnoučata, která dozrála do věku pubertálního a tam pro prarodiče už moc nadšení nezbývá. Jak to není vypiplané od batolecího věku, už se to napravit nedá. Jen zalátat, ale to není ono. Uff.

Vzpomínám, jak můj děda jednou při oslavě kulatin prohlásil, že nelituje, že se brzy ženil a měl děti brzo, protože si alespoň mohl užít vnoučat, dočkat se naší dospělosti a sledovat, jak se nám v životě vede.

Zdeňko, zrovna dneska vezl můj otec kluky na zápas a fandil jim z tribuny. Druhý děda ten spíš přehlíží, že nějaká vnoučata má a většinou jim nepopřeje ani k narozeninám. Ale to už dávno neřešíme.

Davide, je skvělé, že se Vašim klukům alespoň jeden dědeček tak báječně povedl. Ten druhý jednou bude litovat, tomu věřím, ale už bude pozdě. Každý zkrátka máme to, co si zasloužíme. Věřte, že Vašeho tatínka si Vaši synové budou pamatovat celý svůj život.

Ja si tak ako skromne myslím, že proste tým predkov máme v sebe, či chcem alebo nie.díky za blog a pripomenutie toho

Janka, ano, to si neseme určitě, ale jen osobní setkávání a společně strávený čas tomu dá to nejpodstatnější oběma stranám - prarodičům i jejich vnoučátkům.

ano, autorka ma pravdu, ja jako deda nemuzu s vnuckou komunikovat, protoze ji nenaucili cesky.

Myslim si, ze by melo byt uzakoneno, ze vnoucata se musi naucit minimalne zaklay reci prarodicu.

Tak to je mi, Jene, opravdu líto. Mám mezi přáteli podobný případ, tak si umím představit, jak moc to prarodiče bolí.

Měla jsem jen jednoho dědu a to byl pán domu, který se musel poslouchat. Ale že se jmenuje Václav Tůma, to bych snad dohromady dala.😆

Klárko, tak to jsi mě pobavila, díky! Jeden z mých dědů, ten zemědělec, byl zase takový z hodně staré školy. Zkrátka doma si sám ani salám neukrojil, všechno mu babička musela dát až pod nos.

Zdeni, pěkný článek. Já nepoznala žádné prarodiče, právě proto si teď užívám naplno těch svých čtyř vnoučků. A pevně věřím, že si mě budou pamatovat. Jeden odkaz jim totiž nechávám v podobě mých blogů.

Jitko, to jsi napsala tak krásně, parádní myšlenka. Ta by si zasloužila samostatný blog. Fakt, napiš ho.

Já nepoznal ani jednoho ze svých dědů, nebo babiček. Asi právě proto jsem se snažil strávit se svými vnučkami co nejvíce času. Dnes jsem pradědek a vypadá to na pokračování. Za hezké čtení děkuji a přeji hezký víkend.

Vašek

Vašku, ta návaznost s pravnoučaty, to je přesně ono, co člověku stačí ke štěstí!!!

Děkuji, Ivanko.

Jsem hlídací děda hlavně při doléčování nemocí, jinak jsme parťáci, jezdím s nevlastním 5ti letým vnukem na kole (i 25 km), naučil jsem ho chytat ryby a pomáhá mi na zahradě v létě a při odhazování sněhu v zimě. Hospodaříme sami dva a jde nám to skvěle.

Milý Josefe, tak to jste dědeček naprosto úžasný. Přesně takhle to má vypadat - alespoň podle mých představ. A Váš vnouček je tedy šikula, protože vyšlapat v jeho věku i 25 kilometrů, to se z něj rýsuje parťák i do budoucna.