Face to face.

Paní Zdeňko, mluvíte mi z duše! Já na rozdíl od Vás jsem ovšem vábení sociálních sílí nepodlehla a ani podlehnout nehodlám. To si raději povyprávím s přáteli u sklenky vína, nebo případně při kytarách zazpívám se svými dětmi nebo vnuky třeba písničky Spirituál kvintetu nebo Wabiho Daňka. A bude mi krásně u srdce.

Paní Lído, to je to nejlepší, co člověk může pro svoji duševní pohodu udělat a nikdy se osobního setkávání s přáteli nevzdávat.

A takhle to končí...

https://fungate.cz/wp-content/obrazky/2018/03/mel-na-facebooku.png

No to je dokonalý vtip, moc za něj děkuji!!!

Máš pravdu, Zdeni, virtualita je jen náhražka skutečného žití. A to víš, že bych Ti tuhle větu daleko radši řekl z oka do oka nad šálkem kávy, než ji jen jednoduše napsal sem😺

To víš, Jeníčku, občas musíme osobní setkání oželet, když tomu osud nepřeje, ale snaha a chuť je opravdová, a to je důležité. Pak i písmenka jsou hned nějak lidštější.

No jo, ale do Velvar je daleko, na blogerském srazu Tě vidět není. Takže co zbývá, Zdeňko, než Tě sledovat na netu a těšít se, že napíšeš neco fajnovýho (třeba i na Blogosféru....).

Tomáši, děkuji za nenápadné pobídnutí .

Jinak blahodárnost internetu oceňuji u přátel, kteří se přáteli cítí být i v osobním životě, ale není jim společné posezení právě z důvodu vzdálenosti přáno. Tak jestli fakt nemůžeš třeba ve středu k nám do kavárny, odpouštím Ti, protože vím, že jinak bys přišel.

Napsala jste skvělý blog a moc se mi líbí název: sledující, jak napsal pan Ravek, protože na sítích to opravdu nemohou být přátelé.

A Vy jste, Zdeničko, nezklamala: Děsím se chvíle, až půjde dát si přes internet pusu

Ivanko, taky doufám, že to nepůjde nikdy, moc doufám. Asi se rozhlídnu a honem někomu pusu dám, ať si to užiju naživo.

Zdeni, máš pravdu. Mít tisíce přátel znamená nemít vlastně nikoho. (Tak se chovají politici před volbami, ab získali co nejvíc voličských hlasů). Mých přátel na FB je kolem padesáti - jako skutečné přátele jich však považují jen určité procento. Polovinu z nich, protože to jsou jsou moji skuteční příbuzní. My jsme totiž hodně rozvětvená rodina. Nemohu přece odmítnout přátelství, když mě mě o ně požádá moje neteř, manželka mého vnuka, anebo hodně vzdálená sestřenice.

To jsou moji přátelé, kterým bych sama, v jejich případné nouzi pomoc neodmítla, a myslím, že by ji ani oni neodmítli mně. A pak tam mám přátele z blogu, a to jsou ti, co je už dlouho znám, hodně znám, vím o čem píší, o čem přemýšlí, jaké mají názory na dění kolem nás. To vše vypovídá o nich samých, věřím jim. S lidmi o kterých nic nevím se "přátelím" nerada, a většinou je odmítám, i když ne vždy. úplně cizích lidí cizích lidí odmítám - ale ne vždy. Musí to mít ale svůj důvod. (Už se ale také stalo, že v jsem komusi přátelství zrušila - to když zklamal. Ke lži a pokrytectví tolerantní nejsem). To je vše, co jsem chtěla sdělit. A k těm Angličanům? Angličané jsou asi v podstatě jiní než jsme my, Slované, Češi a Moravané, s těmi bych se nesrovnávala. Ale lišíme se i my ale i my od sebe Moravané a Češi. Moravané jsou emotivnější a upřímnější, Slováci ještě víc), Češi, ti jsou uvážlivější, decentnější. Ale není to vždy pravidlem, nedá se to paušalizovat. Osobně si víc rozumím s lidmi emotivnějšími a upřímnějšími, i když často "přestřelí, než s těmi uzavřenějšími, decentnějšími, co dovedou držet své city a emoce vždycky "na uzdě". Krásný den, Zdeničko. A díky za dobrý námět k přemýšlení.

Mirečko, moc děkuji za milé zamyšlení. Mám to podobně. Já mám v přátelích i některé diskutující z blogu a některé věrné čtenáře mých knížek, ty neodmítám. Ale jen tento měsíc jsem už ignorovala asi 30 žádostí o přátelství lidí s cizími jmény. Všichni jsou lékaři, armádní důstojníci, cestovatelé, zpěváci na výletních lodích... tak tomu se vždycky zasměju a hned je odmítám. Asi si šlapu po štěstí .

Je to tak. Navíc je tu další kategorie nazvaná Sledující. Čím více máš sledujících, tím více jsi člověkem.

A sakra, sledující mi unikají .

Hezky napsané, Zdeni

Děkuji, mám to téma ráda.

Zkoušela jste někdy dát někomu přes internet pusu?

Vašek

No právě , naopak se děsím chvíle, až to jednou půjde.