Bože, jak já tu Prahu nesnáším

Je celá taková zaprášená, hlučná, neosobní, lidi tam do sebe žďuchají, neznají slůvka jako "s dovolením a prosím", a ještě mají při volbách úplně jiné názory než zbytek republiky.

No vážně. Například u nás na celé čáře vyhrálo uskupení Oživme Velvary a věřili byste, že v Praze si ani neškrtlo? :-)

Už je to tak. Včera jsem se asi po čtvrt roce vypravila do Prahy. Vyjížděla jsem z domova jako zdravím kypící jedinec a vrátila jsem se jako troska. Víte, jak člověk občas při sledování přírodních dokumentů obdivuje lidi žijící na podivných či životu nebezpečných místech, třeba na Špicberkách, nebo v čínských jeskynních obydlích, či v nejjižnější části Afriky v lese Platbos… Tak podobně jsem včera cestou domů smýšlela o obyvatelích našeho hlavního města.

Co se týká Prahy a hudby, na dlouhá léta mi toto slovní spojení v mysli opanoval třeba Mozart, jeho Figarova svatba a výrok „Mí Pražané mi rozumějí.“ Teď už si na klasika v Praze ani nevzdechnu. Hudbou je tu všudypřítomný vlezlý hluk, který nám z amplionů ve štědrých dávkách servírují snad ve všech obchodech a kavárnách. Ryčná muzika vyřvává i v malé kabince, kde si zkouším halenku a mám pocit, že až si ji přetáhnu přes hlavu, tak mi exploduje. Myslím hlava, ne halenka. Hlučnost té odrhovačky je asi taková, jako by vám doma ve špajzu koncertovali Alexandrovci. Z obchodu odcházím roztrpčena i z toho důvodu, že všechny zkoušené textilie vykazovaly značnou dávku silonové neprodyšnosti a stylové usedlosti. Návrháři asi usoudili, že když má ženská pár centimetrů nad průměr, tak si nezaslouží mít radostný šmrnc a zřejmě ji i připravují na návrat krimplenu.

Už jste si někdy potřebovali odskočit v paláci knih? Já jsem včera strávila v Luxoru na Václaváku nepříjemně dlouhé minuty natěsnaná v pidichodbičce před WC kabinkou. V takové chvíli si uvědomíte, že lidi nespojují stejné názory, ale tělesné utrpení. My tři ženy, z nichž jedna měla umyvadlo dobrovolně vražené do levé ledviny, protože jinak by se k nám už nevešla, a já nohy křížem, jsme se fofrem semkly, když nám došlo, že paní v kabince tak dlouho neřeší žádný vylučovací problém, ale že si tam spokojeně telefonuje. Opustit místnůstku se žádné z nás nechtělo. Před vchodem musíte vhodit do strojku desetikačku a ten mizera vás pustí dovnitř, i když ví, že je obsazeno. Takže každý další pokus o repete by vám zatřásl měšcem. A tak jsme si my tři začaly nahlas povídat o tom, co by se na toaletě dělat mělo a hlavně, co by se tam dělat rozhodně nemělo, protože to ostatním odsouvá kýženou chvilku, kdy by to tam taky chtěli dělat. Když nám potom paní, která byla první na řadě, prozradila, že už tam takhle čeká snad 5 minut a stále se v kabince nesplachuje, ale telefonuje, začala jsem hněvivě na telefonistku ťukat. Několikrát. Nevím, jestli poznala, jak jsem naštvaná, ale hovor ukončila. Po chvíli vyšla ven neevropsky vyhlížející žena. Byla velmi půvabná a její šikmo střižené oči na nás udiveně hleděly. Tipuji, že tam, odkud pochází, je telefonní budka a kadibudka to samé.

Než jsem nakoupila knihy a další věci, kvůli kterým jsem matičku Prahu navštívila, měla jsem v hlavě bláznivou diskotéku a tu protivnou hudební směsici jsem si odvážela i domů. Jinak nevím, proč by mi ještě ve vlaku v uchu setrvačně jódloval nějaký anglický popěvek. V jednom obchodě jsme na sebe musely s prodavačkou doslova křičet, abychom se přes ty decibely vůbec domluvily. Tak jsem na odchodu udělala rukou gesto zahrnující celou prodejnu a paní jsem řekla, že jestliže v tom musí celý den pracovat, tak je pro mě hrdina jako Meresjev. Ale prodavačka mi asi nerozuměla, nebo neví, kdo je Meresjev. Možná si z mé gestikulace a pár zaslechnutých slůvek vyvodila, že jsem Ruska a chci to tady celé koupit.

Já vím, že je Praha jedno z nejkrásnějších historických měst. Miluji její malostranské a staroměstské uličky, orloj, židovské město a Královskou cestu, ale poslední dobou jen v encyklopedii, kterou si doma v klidu listuji. Pak mám Prahu opravdu ráda a povzdych v nadpisu dnešního blogu neplatí.