Když jsem si nedávno dělala malý soukromý průzkum, co se dotazovaným vybaví při vyslovení jména Evy Pilarové, hemžily se odpovědi písničkami. Nejčastěji byla zmiňována „Ach, ta láska nebeská,“ kterou proslavila společně s Waldemarem Matuškou. Oslovení vzpomínali i na hity jako „Sekáči jdou,“ „Já do hry dávám víc,“ „Dám tisíc dukátů,“ „Rodeo,“ Hrom aby do tě, lásko má,“... Ale padaly i zmínky o jejím fotografování, kuchařském umění a hereckých počinech divadelních i filmových. A vším se linulo jako příjemná parfémová vůně označení: dáma. Kdybych to měla shrnout, tak prototyp dámy, která když vstoupí do místnosti, muži automaticky galantně povstanou a přítomné ženy – odpusťte mi pregnantní vyjádření – si sednou na zadek.
A musela jsem souhlasit. Eva Pilarová oslaví devátého srpna významné životní jubileum. Když jsem před pár lety s paní Pilarovou dělala rozhovor, setkala jsem se s příjemnou, půvabnou, subtilní ženou plnou energie a velkých profesních plánů. Čekala ji tenkrát šňůra koncertů rovnou na třech kontinentech. Chystala se zpívat divákům v Austrálii, v USA i doma. Těšila se na nové fotografické počiny. Měla dobrý pocit z toho, že se naučila ovládat počítač, komunikuje bez problémů e-mailem a sama si proklestila cestičku programem na úpravu fotografií.
Svěřila se mi s tím, že se stále na něco těší. Třeba i na tak zdánlivou banalitu, jako že se zítra ráno probudí. Za sebe můžu říct, že znám spoustu třicátníků, kteří netuší ani to, co budou dělat o víkendu, a jejich jediným vroucím přáním je probuzení dlouho po obědě, aby jim den lépe utekl.
Paní Eva přiznala, že na jejím svěžím přístupu k životu se velkou měrou podílejí geny. Její - tehdy třiadevadesátiletá - maminka chodila na vysokých podpatcích, hůl pro ni nepřicházela v úvahu, jezdila na hory, cvičila jógu, a kdo prý ji neznal, hádal jí o dobrých dvacet let méně. A když si její dcera občas obula sportovní boty, neuznávala je. To je záviděníhodná zpráva. Zvláště pro ty z nás, které nespatřují svoji budoucnost na jehlových podpatcích, ale v ortopedické obuvi.
Není slušné prozrazovat či tipovat věk ženy. Já říkám, že po čtyřicítce stejně pro tento případ existují jen numerické lichotky nebo urážky. Tak navrhuji opustit matematické pole a Evě Pilarové popřát ještě dlouhou životní cestu polstrovanou pevným zdravím, životní pohodou a dalšími uměleckými úspěchy.
A pro ty z vás, kdo přesto prahnou po letopočtu narození této skvělé zpěvačky, mám připraveno několik průzračných indicií. Paní Eva se narodila v roce, kdy byl za pomoci padesáti dřevorubců a pěti párů koní na okraji Boubínského pralesa pokácen obrovský smrk určený pro německé hlavní město Berlín jako květnová májka. Je to rok, kdy přišli do Brna salesiáni a postavili v Žabovřeskách dřevěnou kapli, a zároveň rok, kdy v knize ABC králíkáře vyšlo pojednáni Ing. Václava Kálala o chovu činčily. V tomto roce také nabídl Klub československých turistů Pohorské jednotě Radhošť, aby se sjednotila. Že stále ještě netušíte? Tak to už vážně nevím, co s vámi. Musíte si tedy počkat ještě pár dní, nepochybuji, že pak jubileem paní Pilarové budou jistě média oplývat. Určitě ano, proč myslíte, že jsem si s gratulací raději pospíšila? :-)
P.S. A já jsem si pro vás vybrala z repertoáru Evy Pilarové písničku, která mi vždy přinese dobrou náladu: