Jako mladé dívčí jsem byla každou chvíli platonicky zamilovaná do nějaké osobnosti. Jééé, to bylo tak pěkný. Ale některé ty "lásky" mi vydržely až do dospělosti. Prostě i s nabraným rozumem jsem se k některým lidem natolik emočně přitulila, že mě provázeli, a někteří i nadále provázejí, velkou část mého života. A tak mě napadlo, že je na začátku roku nejen svým přátelům postupně připomenu, protože oni si určitě vzpomenou, že to tak opravdu bylo. A pokud to zkouknete náhodou i vy, pak se třeba pousmějte, to je po lásce hned druhá báječná a hrozně zdravá věc. A navíc je možné, že si některé z osobností, které v tomto seriálu vzpomínek postupně zmíním, rádi připomenete i vy.
Prozradím, že nejdůležitější muži mého citového zrání byli dva. Jedním z nich byl IVAN HLINKA. Hokeji jsem vždy fandila a fandím dodnes. Ivan Hlinka a jeho číslo 21, jeho 186 cm vysoká postava, jeho dlouhá sóla, když vyjel z naší obranné třetiny, rozkýval se, nabral rychlost, prokličkoval až před branku soupeře a dal góóól!!! Sympaťák zapálený do hokeje, nadaný a férový hráč, později výborný trenér, který dal dohromady a skvěle koučoval tu úžasnou partu, která vyhrála olympijské Nagano. Jen kvůli němu jsem kromě Kladýnka fandila i Litvínovu. Stále se nemůžu smířit s tím, že se jeho osud předčasně naplnil.
Ivan Hlinka měl kladný vliv i na můj školní prospěch. Naše chemikářka nám totiž na konci jedné hodiny řekla, že příště bude zkoušet chemické prvky, tak abychom se na to připravili. Myslím, že to bylo v osmé třídě. No a my jsme si s holkama, co jsme spolu kamarádily, řekly, že to uděláme tak, že si chemické prvky sice zopakujeme, ale každá si vybereme jeden, který se naučíme nazpaměť, prostě ho budeme perfektně umět a uvidíme, jestli některá z nás bude mít to štěstí, že ji učitelka vyvolá právě na ten konkrétní prvek.
Nu, a co myslíte? Samozřejmě. Já jsem si okamžitě vybrala jako „svůj prvek“ hliník, protože jeho název se jako jediný podobal Hlinkovi. Křemík ani beryllium se pro ten účel nehodily. A představte si, že mně se to povedlo. Paní učitelka Cinková mě vyvolala na hliník a já jsem o něm vše, co bylo v učebnici, doslova vysypala z rukávu. Ještě dnes vím, že základní surovinou pro výrobu hliníku je bauxit, že jeho chemická značka je Al, že je velmi dobře rozpustný ve zředěných kyselinách, a že se odstěhoval do Humpolce. Jenže učitelka během mého proslovu něco psala na tabuli a jen občas mrkla mým směrem. Když jsem skončila, řekla, že by mě pochválila víc, kdyby měla jistotu, že jsem během odpovědi nenakukovala do učebnice. Hrozně se mě to dotklo. A tak jsem svoji odpověď začala znovu deklamovat, tentokrát paní učitelce přímo do očí. To zabralo a dostala jsem z hliníku jedničku.
Ale kdykoli se setkáme s přáteli z dětství a z časů dospívání, a začneme vzpomínat, každý hned řekne: „No jo, ty a tvůj Ivan Hlinka, ty a jednadvacítka. Kdyby nebylo toho tvého propojení s ním, tak už dneska nevíme, jaké měl na dresu číslo. Ale díky tobě to nelze zapomenout.“ Kdoví, jestli si v tu chvíli uvědomí, že mi to vše zřejmě bylo souzeno. Vždyť já jsem se jednadvacátého narodila.