Dacani na mezinárodním veletrhu

Trapná chvilka je, když čtenář shání literaturu o mokřadech a knihovnici vyhledávání věcných témat nabídne knihu o ženské sexualitě – Vlhká místa.

Pražský knižní veletrh 2016 očima knihovnice: 3. část

Loňský pražský Knižní veletrh byl skutečně mezinárodní. Zavítali sem například i Dacani. Jak foto napovídá,

někdo odložil v prodejně Albatrosu lahvinku s pitím na komínek zbrusu nových knih. V první chvíli jsem myslela, že mě snad šálí zrak. Ve chvíli druhé jsem nehoráznost vyfotila. Třetí chvíle patřila úklidu flaštičky a rozhořčenému rozhlížení, jestli se v dohledu nepotuluje pachatel. Pak jsem držela moc pěknou osvětovou řeč na téma škodlivosti vodní lázně v prostorách knihkupectví. Kolegyně Anička přikyvovala.

Obě jsme hned vzpomínaly, kolikrát nám v knihovně čtenáři po letní dovolené vracejí knížky se zvlněnými stránkami. A my hned víme, že si ji nosili k vodě a nějakým zvláštním způsobem ji nechali navlhnout. Takto postižená kniha hrozivě nabobtná. Prostě nabude na objemu, což ovšem nezvyšuje její hodnotu. Spíš naopak.

Občas se najdou i čtenářští filutové, kteří se snaží vyhnout povinnosti zakoupit jako náhradu knihovně stejný titul, ale samozřejmě nový a nevymáchaný. Ti marně argumentují, že když je něčeho víc, tak je to přece lepší, ne?

Taky jsem si vzpomněla na trapnou chvilku, kdy čtenář sháněl literaturu o mokřadech a mně vyhledávání věcných témat a klíčových slov nabídlo knihu Vlhká místa, která se zabývá ženskou sexualitou.

Jenže já jsem měla po chvíli pocit, že dacan si v Albatrosu neodložil lahvičku jedinou, musel jich mít víc. U několika dalších prodejních stánků se mi totiž zdálo, že i jejich knížky vykazují známky setkání s tekutinou. Nakladatelství Nava se vlnily snad všechny jejich tituly.

Všimla jsem si, že se rosí i návštěvníci, kterých každou minutou přibývalo stále víc. A jak jsem tak mezi knižními prodejnami potkávala známé, při podávání ruky to vždycky pěkně mlasklo jako štípaná pusa. Vlhké dlaně jsou vlhké dlaně. Horko, zvláště po poledni, dělalo potíže i některým spisovatelům. Mnozí z nich byli ostřílení autogramoví matadoři, takže si při podepisování jistě neotírali čela jen nervozitou. Proto si můj velký obdiv vysloužila herečka Zdenka Procházková. Podepisovala svoji knihu Na jevišti mezi Prahou a Vídní s takovou grácií a šarmem, že na žádné funění a otírání nedošlo. Devadesátiletá dáma byla elegantní až do posledního autogramu.

U jednoho z prodejních stánků mi to už nedalo. Zvlněné stránky neměly jen knížky brožované, ale i ty finančně náročnější ve vazbě. Osmělila jsem se tedy, vznesla jsem dotaz a nestačila se divit. Na vině bylo – jak jinak - vlhko, a pohromu měl na svědomí pořadatel. Ale dozajista taky nějaký dacan. Kdo jiný by zapomněl, když je výstaviště plné knih, pustit v noci ze čtvrtka na pátek ve Veletržním paláci klimatizaci?

A já se s vámi těším u vzpomínek na loňský knižní veletrh na čtenou opět zítra.