Střídavá péče a děti do kufru

Před prázdninami se mi jeden z dětských čtenářů v knihovně svěřil, že se v dalším školním roce neuvidíme, protože se rodiče rozvádějí a stěhují, a on bude mít střídavou péči. Ihned jsem si vzpomněla na skvělou knihu Dítě do kufru.

Když jsem si před pár lety přečetla knihu britské autorky Jacqueliny Wilsonové „Dítě do kufru“, byla jsem nadšená. Okamžitě jsem si řekla, že pokud by mi osud nabídl splnění jediného autorského přání, vetkla bych ho do touhy: přesně takhle umět psát pro děti. Hrdinkou knihy je desetiletá Andy. Po rozvodu byla rodičům přidělena do střídavé péče. Oba ji velice milují, ale matka i otec si založili nové rodiny, přibyli noví sourozenci, jenže kromě ní všichni mají stabilní domov. Jediná, kdo si každou neděli večer pakuje kufr a putuje jinam, je Andy. Co na tom, že na konci cesty ji čeká jeden z rodičů, který se na ni těší? Za ten týden se v rodině táty událo tolik různých věcí (ať větších či menších), které její členové sdíleli, ale Andy u toho nebyla, že si připadá vyřazená ze hry. A zatímco se v týdnu jejího pobytu u tatínka odehrají nové situace, u kterých přítomna bude, tak v rodině maminky se v té samé době dějí věcí, u nichž ona opět chybí a za týden, až se u maminky s kufrem objeví, bude zase jako návštěvník. Sice vítaný, ale přece jen návštěvník. To pak stačí, aby u společné večeře padla nějaká obyčejná, zdánlivě neškodná věta, která Andy nic neříká, ale v ostatních probudí vzpomínku na něco, co společně zažili a vypuknou v smích a navzájem se vesele špičkují. Ale Andy se do toho veselí zapojit nemůže, ona u toho zase nebyla. A proto si nepřetržitě připadá u táty i u mámy jako „nové dítě v ulici“.

Nechala bych tuto knihu přečíst všem zákonodárcům i psychologům - a koneckonců i rodičům - jako povinnou četbu. Andy totiž svoji situaci komentuje velice výstižně: „jeden týden u mámy, jeden týden u táty, ale domov nemám nikde.“

         Příběhy paní Wilsonové nejsou klasickými dívčími románky, nejsou ani nekomplikovanými jásavými historkami pro nejmenší čtenáře. Její knihy vás vtáhnou do děje a nepustí vás ani poté, co jste je dočetli. Jsem přesvědčena, že její příběhy již pomohly mnoha dětem utvořit si názor na nějakou svoji tíživou situaci a podívat se na ni novýma očima. Nezabývá se totiž jen tím, co všechno je cool a hustý, nebo jestli je Vaňková ze sedmé bé trendy, ale píše o vážných věcech, kterým se jiní autoři vyhýbají jako knihkupec Koniášovi. Poutavě a mistrně dovede psát nejen o nástrahách dospívání, ale i o šikaně, rozvodu rodičů, o domácím násilí či nemoci. Její knihy jsou poutavé, citlivé, plné emocí i jiskřivého humoru a ve čtenáři vzbuzují naději, že přes vše komplikované na každého z nás čeká v životě něco dobrého a pěkného. A jako by těch kladů nebylo dost, její knihy se dobře čtou i dospělým.

         Když se mi vloni před prázdninami jeden z dětských čtenářů v knihovně svěřil, že se v dalším školním roce zřejmě již neuvidíme, protože se rodiče rozvádějí a stěhují, a on bude mít střídavou péči, okamžitě jsem si na Dítě do kufru vzpomněla. A taky na to, jak jsem před časem byla hostem hodinového živého vysílání v rozhlase Host do domu. Hovořilo se zde především o mých aforismech a fejetonech, ale moderátor využil i toho, že jsem knihovnicí v půjčovně pro děti a chtěl, abych posluchačům doporučila nějakého dobrého autora. A tak jsem svoji oblíbenou Jacqueline Wilsonovou zaníceně a upřímně pochválila a vysvětlila, proč mají její příběhy nejen dětští čtenáři tak rádi. Než jsem se vrátila z pražského studia zpět domů, čekalo na mě v e-mailové poště několik dopisů. Vtip je v tom, že asi šest z nich byly dotazy na moji tvorbu… a dalších osmnáct na knihy mnou doporučené britské autorky.

         Samozřejmě, že se mě to nedotklo, měla jsem upřímnou radost. A o něco později ještě větší, když mi napsalo devět z těch, kteří se mě tehdy na britskou spisovatelku zeptalo, že svým - ze zásady nečtoucím dětem či vnoučatům - některý z jejích titulů koupili a jejich nečtenáři ho, světe div se, nejenže přečetli, ale pídí se po dalším.

         A mě začátkem školního roku přišel do knihovny pozdravit onen školák, který se se mnou před prázdninami loučil. Zářil štěstím. Budeme se vídat dál, rozvod rodičů se nekoná... prý zatím. Všimli jste si, že život někdy píše úplně stejně jako paní Wilsonová?

P.S. Čtenář, o kterém se zmiňuji, je klasickým uhrovitým, trochu klackovitým puberťákem. Ale nikdy jsem ho neviděla tak smutného a bezbranného jako ve chvíli, kdy počkal, až se knihovna trochu vylidní a záležitost ohledně rozvodu rodičů mi pověděl. Veškeré hraní na dospělost bylo v tu chvíli pryč. Zbyl jen nešťastný kluk, kterému se právě hroutí všechny jistoty. A pokud snad náhodou právě řešíte manželskou rozluku a máte doma dospívajícího, o němž se domníváte, že vaše rozhodnutí v tomto věku už bez větších problémů přijme, pak vězte, že se mýlíte. Já na ty zraněné oči kluka, který do té doby vystupoval jako suverénní kápo party kamarádů, nikdy nezapomenu, to mi věřte.