Když je vám dítě dlužné

Už jste někdy půjčili peníze dítěti, které znáte a ocitlo se v momentální nouzi, a ono se pak tvářilo, že vás nezná?

Něco vám povím, filmy pěkně lžou. Strávila jsem za svůj život v kině už fůru času u filmů, v nichž vystupují dětští hrdinové jako malí mudrci, od nichž by se dospělí mohli učit, ale taky jako roztomilí filutové, kteří své osm let rozvedené rodiče vmanipulují do nových osidel lásky a znovu stmelí rodinu, nebo jako vykutálení lumpové, kteří svého učitele sice málem přivedou do blázince, ale ve finále se v nějaké krušné chvíli za něj statečně postaví, aby ukázali, že i chuligáni mají čistou duši... a tak by se daly příklady vršit jeden na druhý. A všechny ty děti, ať jim scénáře velí vzbuzovat v divácích veselí, soucit či dojetí, mají jedno společné. Všechny jsou ryzích charakterů a dospělí jen litují, že si člověk tu jejich nevinnost nemůže ponechat až do penze.

Letos v březnu mě oslovil za výpůjčním pultem žák šesté třídy: „Paní knihovnice, nemohla byste mi prosím půjčit osm korun? Já jsem zapomněl ve škole peněženku, za chvíli mi jede autobus a já tam už pro ni nestihnu doběhnout. Já vám to hned zítra vrátím.“ No řekněte sami, nechali byste dítě v nouzi? Já tedy ne. A tak jsem vylovila peněženku, žádaný obnos mu vyplatila na dlaň a ještě jsem měla dobrý pocit, že se dostane včas domů, protože další spoj mu jede až skoro za tmy. To bylo pondělí. V úterý se čtenář k vyrovnání dluhu nedostavil. No co, to se může stát. Třeba se šesťákům změnil rozvrh, nebo zůstal po škole, nebo šel k lékaři. Když uplynuly čtyři týdny a dlužníka jsem občas zahlédla oknem, jak knihovnu vždy pečlivě obíhá velkým obloukem a nezdálo se, že by ho sužovala choroba, zavolala jsem jeho rodičům. Nespílejte mi, nejsem práskač, ale kluk měl kromě osmi korun vrátit i knihy, kterým už dávno vypršela výpůjční lhůta a telefonát rodičům se mi v těchto případech mnohokrát osvědčil víc, než posílání písemných upomínek. A vše se zdálo na dobré cestě. Otec jednal vstřícně, slíbil, že syn hned druhý den vrátí knihy i peníze. Jenže život není film. Za reálným dítětem jsem musela zajít ještě několikrát do školy a apelovat na něj, aby přinesl alespoň ty knihy. Nakonec vrátil oboje. Těsně před koncem školního roku s tím za sebe poslal spolužáka.

Začátkem září plakal na chodbě knihovny devítiletý Jakub. Měl v kapse bundy desetikorunu na autobus a nemůže ji najít. Zrovna volal mamince, situaci jí líčil a zalykal se slzami tak, že ani pořádně nemohl mluvit. Naznačila jsem mu, aby mi mobil předal a s maminkou jsem se domluvila, že mu desetikačku na autobus půjčím, protože jinak hrozilo, že pro malého zmatkaře bude muset přijet a vzít si v práci náhradní volno. Asi za deset dní jsem musela vyběhnout před knihovnu, protože někdo s gustem okopával naše nová vrata. Byl to Jakub a jeho tři kamarádi. Tentokrát nebulil, naopak se tvářil vzpurně. Klukům jsem domluvila, a když jsem viděla, že se mají k odchodu, zeptala jsem se Jakuba, jestli vůči mně nemá černé svědomí? Hrozně se divil, proč by měl. „Nedlužíš mi náhodou deset korun?“ Nevypadal provinile. Spíš tak jako dotčeně cuknul rameny, od nejblíže stojícího kluka si desetikorunu půjčil, bez jakékoli omluvy či poděkování mi ji plácnul do dlaně a odklusal pryč.

Za týden na to mě o sedm korun na autobus požádala Veronika z páté třídy. Prý jí někdo ukradl peněženku. Celá vyplašená rabovala školní batoh a peněženku tam fakt neměla. Její díky a sliby, že hned zítra peníze vrátí, nebraly konce. Konce pak po další čtyři týdny nebralo ani moje čekání, až slib splní. A následovalo už známé zavolání rodičům. Verunčina maminka byla alespoň upřímná. Dcera samozřejmě každý den peníze na autobus dostane, ale chodí si s nějakou partou do vietnamského obchůdku kupovat kusové cigarety a pak nemá peníze na zpáteční cestu.

To Šimon mi dluží korunu teprve čtrnáct dní. Přiběhl do knihovny těsně před zavíračkou, sotva lapal po dechu. Potřebuje do školy vytisknout z Wikipedie něco o Belgii. Ví, že jde na poslední chvíli, ale byl hrát fotbal a na úkol zapomněl. Za pár minut odcházel celý šťastný s vytištěným referátem a se slibem, že mi korunu, která mu za vytištěnou stránku scházela, hned zítra přinese.

Určitě mi rozumíte. Nejde mi o těch pár korun. Jde především o princip základů slušnosti a dětského vytváření žebříčku morálních hodnot. A tak se ptám. Kde jsou filmové děti, které si váží toho, když jim někdo vytrhne trn z paty a vědí, že půjčka se musí vrátit, že si nemůžu nechat, co mi nepatří? Kam chodí filmoví tvůrci pro inspiraci? Jestli čekáte happyend, pak jděte radši do kina. Tam by kluk paní knihovnici nejen vše vrátil, ale ještě by jí jako omluvu vygruntoval knihovnu.

P.S. Abych nekončila tak úplně chmurně, pak vězte, že mi není pomoci a malé školáky ani po těchto zkušenostech "zachraňovat" nepřestanu.