Jak moc necudný musí být dnešní dívčí román?

Hlavní autorskou devizou je dnes totiž zhruba na každé páté straně popsat, kde, a jak moc, se ctiteli hlavní hrdinky při pohledu na ni vyboulují kalhoty.

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že úspěšným autorem dívčí literatury může být jen ten spisovatel, jenž dovede svěže a neotřele popsat citové zmatky doprovázející zrání dospívající hrdinky, najde pro ně pochopení a utká z toho všeho košatý příběh, který její vrstevnice budou číst jedním dechem. A přitom všem jim tento zručný vypravěč vlídně, s humorem a důvtipně prošlape literární pěšinku ke správnému a snad i mravně neposkvrněnému cíli.

Po přečtení několika současných dívčích románů však uznávám, že jsem žila v bludu. Hlavní autorskou devizou je dnes totiž pokud možno důkladně a detailně, zhruba na každé páté straně popsat, kde, a jak moc, se ctiteli hlavní hrdinky při pohledu na ni vyboulují kalhoty, až si čtenář není jistý, jestli se jedná o vzrušení nebo o krejčovskou chybu.

Dá mi dost práce potlačit rozčarování nad promarněnou literární šancí. A zároveň jsem vděčná, že já jsem v tomto citlivém věku mohla číst vtipného Stanislava Rudolfa, který se – ač mužský autor – vyznačoval nesmírným pochopením pro dívčí svět a mistrně rozehrával mezilidské a rodinné vztahy. Vím nabeton, že hrdinka jeho populární novely Metráček ani jednou neodložila podprsenku, a přesto jsem nejen já tento báječný příběh četla několikrát a pokaždé se bavila jako poprvé.

A také mě čtenářsky zmlsala Iva Hercíková. Spisovatelka, která dovedla psát velice kultivovaně o touze i tajných zákoutích dívčí duše, která se mazlila s mateřštinou a problémy dospívání líčila s laskavostí a jemným humorem. Její příběhy byly zkrátka stravitelné jako borůvkový pohár se šlehačkou, protože pubertálním slečnám otvíraly nové a hodně důležité světy.

Mohla bych jmenovat i další mistry tohoto žánru, jakými byly třeba naše Helena Šmahelová, Eliška Horelová nebo holandská Miep Diekmannová, která vdechla život mojí oblíbené dívčí hrdince Annejet. Ani jedna si nepomáhala vulgarismy, nedotírala na čtenáře nahotou, natož zasvěceným popisem sexuálních praktik, a přesto jejich knihy vycházely tehdy v obrovských nákladech. Asi si řeknete, no jo, tenkrát… Jenže tyto knihy jsou vydávány i nyní. A co je hlavní, jsou dodnes čteny. Zřejmě je tomu tak proto, že to opravdu byly „paní spisovatelky“.

A tak začínám uvažovat o tom, že možná taky přiložím ruku k dílu a začnu psát romány pro dívky. Základní předpoklad bych totiž měla. Nejsem naivní a samozřejmě velice dobře vím, kde se pánům před krásnou ženou nejčastěji vybouluje šatstvo. Ale prosím vás, styďte se, na co vy hned nemyslíte? Je to přece v kapse v zadní části kalhot, kde mají naditou peněženku.