Má se žena ozvat, když jí na chirurgii sádrují spodní prádlo?

Rozhodně by se ozvat měla. Třeba už jenom proto, že by se to zdravotní pojišťovna mohla zdráhat uhradit.

Když jsem zde před pár dny psala o tom, jak jsem si právě zlomila nohu, slíbila jsem na závěr, že se k této příhodě ještě vrátím, protože jsem usoudila, že si procedura sádrování zaslouží samostatný blog. A bodejť by ne.

To bylo tak. Když mi lékař na chirurgii ukázal na počítači moji zlomeninu nártní kosti, byla jsem tím snímkem chvíli mírně okouzlena. Nedivte se. Je to moje první zlomenina. Až po chvíli mi došlo, když se doktor rozhovořil o sádře, že určitě nemluví o něčem, co mi bude zdobit nohu tři dny, ale že to vypadá tak na 4 – 5 týdnů, když to dobře dopadne. Asi jsem z toho úrazu musela být pěkně v šoku, protože mě jako první napadlo, že až mi za pětatřicet dnů bílý krunýř sundají, budu mít levou nohu dohladka depilovanou, zatímco pravou zarostlou jako vdova po yettim.

Na sádrovně se mi líbilo. Po hektickém přejíždění na invalidním vozíku z chirurgie na rentgen a zpět a předlouhém sezení v přeplněné čekárně, jsem se konečně ocitla na místě naprostého klidu. Pan sádrovač byl mladší člověk s jemnými způsoby, ale práce mu nešla od ruky, ačkoli se hodně snažil a za drobné přehmaty se omlouval. Když si prostudoval zprávu od lékaře, pomohl mi se přesunout na sádrovací lůžko a jal se stříhat jakési široké bílé pruhy, jejichž délku vyměřoval přiložením k mojí noze. Jak jsem se již zmínila, je to moje první sádra v životě, a tak jsem se zájmem sledovala, co takové sádrování vlastně obnáší. Po chvíli jsem neodolala a vznesla laický dotaz, proč jsou ty bílé pruhy tak dlouhé? Přece kvůli nártu nebudu mít sádru až ke kyčli? Sádrovací sympaťák se usmál a ujistil mě, že přesně tak si to doktor přeje. Neměla jsem daleko k mrákotám, proboha, co jsem si to jedním špatným krokem způsobila za polízanici?

„Co jste to té paní udělal, proč má sádru až nahoru?“ podivila se asi za čtvrt hodiny zdravotní sestra. Vešla právě v okamžiku, kdy jsem se zabývala myšlenkou, jak se asi svlékají kalhotky, jejichž okraj je zasádrovaný. Hodný pán se bránil, že postupuje přesně dle instrukcí lékaře, ale sestřička zabodla prst do jeho zprávy. „Aha, jenom ke koleni,“ řekl slušný sádrovač a zeptal se, co teď s tím? „Rozstřihnout, sundat a znovu zasádrovat,“ zavelela žena v bílém a odešla. Připadala jsem si jako pokusná figurína, protože na mě a se mnou nikdo nemluvil, nikdo mi nic nevysvětlil a já jsem zoufale myslela na moji knihovnickou kolegyni, která mě do nemocnice přivezla a v čekárně právě telefonicky zajišťovala, kdo jí vyzvedne dceru v hudebce, protože naše přítomnost na chirurgii už se počítala na hodiny.

Uf, konečně byla druhá sádra hotova. Nasedla jsem na vozík a sádrovací pán se mnou fofrem jezdil kolem operačních sálů a hledal sestru, aby mu moje ošetření požehnala. Asi na páté zavolání se odkudsi vynořila a už zdálky volala své osvědčené: „Co jste to té paní udělal? Vždyť to máte nakřivo. Tomuhle říkáte rovná sádra?“ Sestra přiběhla až k vozíku, pravou rukou mě plácala přes holenní kost a větu o rovné sádře ještě 4x opakovala. A já jsem se přes všechnu dnešní bolest, a právě prožité divné sádrování, najednou začala uvnitř otřásat smíchy, protože jsem si vybavila jeden z filmů pro pamětníky. Už na mou duši nevím, jak se jmenoval, ale odehrává se v něm scénka, kdy holičský učedník mizerně ostříhá zákazníka a jeho šéf, když si toho všimne, začne zubatě vylepanou hlavu toho nebohého pána pohlavkovat a na učedníka volá: „Tomuhle říkáš ostříhaná hlava? Tomuhle říkáš ostříhaná hlava?“ Když se můj sádrovač sestry nešťastně zeptal, jestli to má znovu předělat, tak k mé neskonalé úlevě rozhodla že ne, protože za tři dny stejně musím přijet na dosádrování.

No a za tři dny mi chirurg doporučil pokračovat v klidovém režimu, polykání analgetik a v píchání injekcí na ředění krve do břicha. Pak do lékařské zprávy napsal, že je sádra stranově deformovaná, takže se dnes nebude „pouze“ dosádrovávat, ale musí se udělat zbrusu nová. Dnešnímu sádrovači šla práce jako na drátkách. Řekl mi, že ji vykonává už třiadvacet let a taky to, co mě napadlo už před třemi dny, že jeho pondělní kolega tu teprve začíná.

Teď už jsem ve druhé polovině léčení a neskonale se těším, až mi tu kvalitní sádru za 14 dní sundají. A věřte, že je mi úplně fuk, co všechno se mi pod ní mezi tím urodilo.