Naprosto nepoužitelný očitý svědek

Zatímco v detektivkách jedni straní sympatickým darebům a druzí postrkují obdivnými myšlenkami vyšetřovatele ke kýženým odhalením, já se skláním před hrdinou s vizitkou: náhodný svědek.

Poslední dobou mě zneklidňuje fakt, že v jednom směru nejsem pro společnost žádným přínosem. Ačkoli platím včas daně, respektuji tříděný odpad a zeleninu kupuji výhradně od českých farmářů, představte si, že v případě potřeby bych nebyla sto napomoci při objasňování závažné trestné činnosti.

Tváří v tvář uniformovaným pěšákům zákona bych se sice mohla ochotou přetrhnout, abych posloužila spravedlnosti, ale věřte tomu, že moje korunní svědectví by celý případ jen brzdilo. I když právě z výřečnosti reparát určitě dělat nemusím, detaily mi často unikají. Jako čtenář i televizní divák detektivek se naprosto vymykám jakýmkoliv standardům. Zatímco jedni straní sympatickým darebům a druzí postrkují obdivnými myšlenkami vyšetřovatele ke kýženým odhalením, já se skláním před hrdinou s vizitkou: náhodný svědek.

To je, panečku, frajer. Zahledí se policistovi na výložky a vzpomene si, že čtrnáctého března v 17.30 před třemi lety, ve čtvrtek to bylo, potkal v Horymírově ulici před domem popisným číslo 48 naprosto nenápadného chlápka s tonzurovitým účesem, v károvaném saku, modré košili, světlých tesilkách a černých lakýrkách, z nichž ta pravá byla trochu zaprášená, který nesl tuctový šedý koženkový kufřík, vypadal na to, že před chvílí povečeřel kapustové karbanátky, teď jde na pivo, doma má bordel jak v tanku a ve škole mu nešly zlomky.

Cha, tomu říkám svědectví. To mě by musel pachatel v té Horymírce oslovit, čtvrt hodiny litovat, že provedl něco hanebného, vychvalovat svůj šedý kufřík a nabídnout mi z něj karbanátek. Pak možná, snad…

Snahu nezaprášit si hlavu zbytečnostmi jsem lety vypilovala k dokonalosti. Vnímám zkrátka svět jako pestrou krmi a uzobávám si z ní pouze chuťovky. Často nechám šťavnaté, leč příliš mastné podrobnosti na dně pekáče a smlsnu si jen na křupavé kůrčičce. Řekla bych, že je v tom i kousek způsobu uvažování pánské části lidstva. Muž dokáže převyprávět do nejmenší titěrnosti průběh celého fotbalového utkání, ale jestli měl ten chlapík, co vedle něj na tribuně devadesát minut seděl, na sobě montérky nebo livrej, to vám nepoví.

Já jsem se svým vnímáním reality spokojena, ale při hledání nebezpečného zlořáda, bych se po půlhodinovém výslechu jevila vyšetřovateli jako nejpodezřelejší já. To víte, takový svědek, který si fofrem nevybaví, jestli vloni v červnu voněl vzduch po růžích nebo po připáleném bramboráku, si přímo koleduje o to, aby mu policejní důstojník šustil pod nosem zatykačem.

Ale zatím se neznepokojuji. Co na tom, že při bilancování své cesty z práce domů nemůžu rodině svoje vyprávění okořenit o postřehy, jakou kytici měla nevěsta, jejíž svatební průvod jsem míjela, kolik nákupních tašek táhla dneska Šebková, jak velkou bouli si udělal ten sousedův pacholek na kolečkových bruslích, a jakou barvu má nový kočárek sestřenice Vlasty. Zostražitím teprve tehdy, až si nevybavím, jestli Vlasta vůbec nějaký kočárek tlačila a zcela vážně zauvažuji, zda kojence netáhla na kolečkových bruslích.

Ovšem i moje netečnost má své hranice a občas se blýsknu záviděníhodným postřehem. Například teď jsem si všimla, že jste to dočetli až do konce. :-)