Ty naše malé rituály

Nepochybuji, že taky máte nějaký svůj malý, zdánlivě obyčejný rituál, který činí váš všední den zářivějším. Někdo přijde domů z práce, svalí se do křesla a jen tak bez myšlenek kouká před sebe tak dlouho, dokud nenabere odvahu do další fáze dne.

Můj kamarád Michal si udělal tradici z jednoho náhodného zvolání, kterého se jednou dopustil po nějakém těžkém pracovním vypětí. Nějak se mu to zalíbilo, a když nám svůj příchod domů líčil, tak říkával, že dokud si to nevyzkoušíme, nepochopíme, jaká úleva to je. Bydleli u rodičů jeho ženy a Michal při návratu z práce na prahu rodinného domu vždycky s ulehčením doslova zařval: „Zas jeden den v pr....“, no to víte, že v prvosence ne. Což o to, rituál to nebyl špatný, jenže Michal ho ze zvyku aplikoval na chodbě domu i první den po přestěhování do bytovky. Říkal, že si to vůbec neuvědomil, prostě z něj vylítlo to, co vždycky a jejich sousedka, která zrovna vycházela z protějšího bytu, zase honem šokovaně zacouvala. Uklidňovala jsem tenkrát Michala, že nebyla vyděšena jen obsahem zvolání, ale prostě situací samotnou, že by dle mého mínění v útrobách bytu zmizela, i kdyby nový soused hlasitě recitoval Nerudovu Ukolébavku vánoční.

No a já? Však už to víte. Kdo mě občas, nebo raději pravidelně čte, tak postřehl, že knížky a kafe, to je moje. Ale nesmí to člověku přerůst přes hlavu. Například včera jsem hodlala strávit polední přestávku za knihovnou. Když je krásně, oželím oběd, odnesu si tam židličku, knížku a trochu kafe. A na čerstvém vzduchu s pohledem na zelený trávník si užiju svoji chvilku. Celodenní směna od 7 do 17 hodin v knihovně člověku moc kyslíku nepřidá. No a jak jsem se té polední přestávky s kávou a knížkou nemohla dočkat, tak se cestou kolem stolu kolegyně Lenky slyším nadšeně pronést: „Já už se, Leni, tak těším, až si venku přečtu kafe.“ No, stalo se. Jak říkám, nesmí to člověku přerůst přes hlavu. Hlavně abych se příště nebála, že se pobryndám knížkou.