Myslím , že jediné možné řešení je nebránit mu v odchodu. Ani mu neblokovat peníze. Jsou jeho. Navíc by to bylo protizákonné.

On na to časem přijde...

Děkuji za přečtení i za názor. Paní Janě i jejímu synovi držím palce, ať to ani jednoho moc nebolí.

Puberta je od toho, aby rodič "vyhodil" svého syna do světa a nevisel na něm. Prostě je protivný, ale to přejde a ještě se rád vrátí. Doporučuji doufat, že to přežije. Zejména to s tou motorkou.

Já bych nevylučovala ani otcovský vliv. Nevadí, že s nimi nežije. Rozhodně by si měl s klukem promluvit. Ne ho přemlouvat, ale normálně chlapsky promluvit. Třeba by si z toho něco přece jen přebral. Nevím...

Takto to dopadne, když se máma mládenečkovi obětuje. Byla jsem v podobné situaci, taky se dcera na leccos šknířila a nic jí nebylo dobré, byla jsem za mámu-totálního blbce, protože oni jsou přece MBA (mladí, blbí a ambiciózní)... Dneska má vlastní děti a postupně jí dochází, že ne všechno bylo špatně, že když dostala pár pohlavků, že to nebylo proti současnému duchu "my už dneska děti nebijeme" (poznala na vlastním dítku, že plácanec na zadek v pravý čas dělá divy a dneska její vlastní "zadek" dostává daleko víc plácanců než kdysi ona sama. Taky už vzala za své teorie "řeknu to dítěti jednou", protože vlastnímu dítku (4 roky) už třeba opakovala minimálně stokrát, že autíčkem se nemlátí a dítko s ním stejně mlátí dál, jen mu ujede "já nechtěl" a třísk znovu, než někomu z dospělých ujedou nervy a autíčko mu sebere).

Já bych dala mládenečkovi část peněz, nebo i všechny, ale výživné bych mu odměřila přesně podle tabulek. Víc prostě nemám. Jo, milý zlatý, kdysi jsem na tebe čekala, jezdila pro tebe autem, s tím je konec. Zarazila bych veškerý nadstandard, třeba i zaplatit řidičák. Chceš peníze? Já je nemám, jdi si za tátou, nebo si vydělej, kolohnát už jsi dost velkej.

Jediná rada je zatnout zuby a vydržať. Na každého jednou dojde. Taky bude mít jednou svoje.

Paní Jarmilo, to jste napsala moc hezky, a děkuji za rodinné příklady Je to tak, když to nejde po dobrém a neváží si, co má a měl, musí si život vyzkoušet se vším všudy a za své.

Vyjádřím se jen k tomu převedení peněz... Rozhodně na ty peníze nesahejte. Podle toho co píšete (jak se k Vám syn chová), by se Vám mohlo stát, že Vás syn zažaluje za to, že jste se neoprávněně obohatila ve svůj prospěch na jeho úkor. Problém je v tom, že ty peníze jsou skutečně jeho a pokud už mu je 18, tedy je dospělý, tak s těmi penězi nemůžete manipulovat. Dokud studuje tak z nich můžete synovi hradit jeho studijní potřeby. Ale to je taky s velkým otazníkem. Vyživovací povinnost je u nás stanovena až do cca 26 let (jestli se nepletu) když se potomek nepřetržitě vzdělává. Ovšem když se vzdělávat přestane a přesto budete žít ve společné domácnosti (tzv. "mamánek") tak zase máte nárok na to, aby Vám ze svých peněz přispíval poměrnou částkou na chod domácnosti... Je to prostě složité. Raději byste měla oslovit nějakého právníka, nebo právničku, aby Vám s tím pomohl. Ale držím Vám palce.

Dala bych to na stavební spoření. To se k nim nedostane a ještě se mu díky státní podpoře rozmnoží. To měla dělat už dávno, teď už je vcelku pozdě.

Jo, když se udělá chyba ve výchově, je pak náprava moc a moc těžká.

Ze života - znám podobné příběhy a některý s dost špatným koncem.

Jste "dobrý" posluchač -:)

Ano, to jste vystihla velmi dobře! Fakt je, že rodičovstvím se každý musí prokousat sám. A vždycky je to jiné, a vždycky je to stejné - snad by mi pan Seifert tu parafrázi odpustil.

Nemyslim si, ze jste nekde udelala chybu. Na kazdeho dospivajiciho ta puberta prijde. Nekdy tezsiho, jindy lehciho kalibru a take trva ruzne dlouho. Rozhodnout se jak dal, musite bohuzel sama.

My nechali synovi volnost s tim, ze na vsechny jeho extravagance si musi vydelat sam.

Dnes je z nej vzorny otec, a nase trapeni s jeho pubertou mu oplaci jeho syn. Nedavno prohlasil ze az mu bude 18 odejde do Australie aby mel od nich pokoj.

Tak ten závěr mě pobavil. Ano, život peče zajímavé oplatky.

Příběh paní Jany jsem se rozhodla zpracovat i z toho důvodu, že podobné problémy řeší snad každá druhá rodina, takže téma bude čtenářům blízké. Ale fakt je, že ne každý mladý muž má do začátku našetřeno tolik, jako je tomu u Ondřeje. To mu přinejmenším začátek usnadní. Ovšem co bude pak...

to k zivotu patri, nabit si hubu - nechal bych ho jit jeho cestou s predchozim vysvetlenim, jak takove cesty sem tam muzou dopadnout

ale nechal bych ho jit

Souhlasím, Marku. Já myslím, že ho paní Jana jít nechá. A pak už se synek bude muset otáčet sám.

Vždycky platí, že žádný extrém není dobrý: v penězích tedy není dobré extrémně šetřit, protože, jak se říká: "Peníze budou, my nebudeme!" (zítra ho může přejet auto, a co z těch peněz bude mít?!). Na druhou stranu je ale vždy dobré mít nějakou rozumnou rezervu a rozfofrování všech našetřených (nebo získaných třeba výhrou nebo dědictvím) peněz může člověk v budoucnu velmi litovat... Takže bych mu určitě nezakazoval nějaké to splněné přání, když jsou to peníze, na které celé dětství šetřil svou prací, ale zároveň ho přesvědčil, aby polovinu uschoval někam, kde je nemůže jen tak kdykoliv vzít (např. víceletý termínovaný vklady nebo stavební spoření), takže pokud se mu v budoucnu nebude tolik v televizi dařit, má nějakou rezervu. A pokud má těch peněz opravdu hodně, tak ho vést k tomu, aby se naučil investovat s rozumným rizikem.

Co se týká výchovy, dětem je potřeba už od mala vštěpovat používání zdravého rozumu, pak budou mít v dospělosti méně bolestivých karambolů. Ale taky ta matka udělala chybu v tom, že se obětovala natolik, že pak očekává prokazování vděčnosti a je zahořklá, pokud tomu tak není. Je dobré být vstřícný a starat se o děti, ale zároveň ne natolik, abychom jim to pak vyčítali. Člověk by se měl být schopen v jakémkoliv momentu zanotovat s Edith Piaf "Non! Je ne regrette rien"

https://www.youtube.com/watch?v=Q3Kvu6Kgp88

Pane Františku, děkuji Vám za velmi rozumné a užitečné povídání. Tu situaci jste vystihl velmi přesně. A za připomenutí Edith Piaf děkuji dvojnásob. To víte, že miluji nejen ji samotnou, ale i tuto písničku. A hned si ji jdu pustit

V den plnoletosti bych mu vyúčtoval dosavadní náklady na střední školu,plus náklady na jeho ubytování a stravu.Všechno podrobně rozepsat a zbytek mu dát k dispozici.Pokud vůbec něco zbude.

Asi by si to za jeho nynější chování zasloužil, ale vím, že tohle paní Jana neudělá. Je to těžké.

Nezbývá nic jiného, než s bolestí v srdci sledovat, jak si klučina srazí hřebínek, který mu povyrostl do výšin. Zdeňko, tobě

Tohle bývá pro rodiče nejtěžší. Ale nedá se nic dělat. Když si myslí, že má dost rozumu, aby dělal velká životní rozhodnutí, tak za ně musí nést i plnou odpovědnost.

Děkuji, Jitko, a přeji pěknou neděli!!!