Jsem na tom podobně, Zdeni

V tom případě Tě, zdravím, Ivanko, jako sestru ve školním utrpení.

Zdeni, tak to já jsem byla asi zaostalá, teda do čtvrté třídy, za prvé jsme se stěhovaly, a já jsem prošla třema školama, ale od čtvrté třídy se to lepšilo...

Ale tělocvik, ten mi teda nešel, také to bylo asi tím že u nás ve třídě bylo asi osm gymnastek, a těm s muselo věnovat víc. Nejvíc si pamatuju tělocvik na učňáku,

tam jsme měli šílence, kterej nás honil v Jablonci až za přehradu ...

Nejlepší to bylo na večerní škole na Průmyslovce, ve třídě jsme byly dvě děvčata a ostatní byly kluci už po vojně ....

Vlastičko, děkuji za pěkné zavzpomínání, tohle by mě moc bavilo si přečíst jako samostatný blog!

Na bradlech jsem si jedinkrát zlomila nohu, jinak jsem byla dobrá. Zato matematika mě straší i v šestasedmdesáti letech. Různé přemety bych mohla uplatnit jedině v politice. Tam bych si nezlomila nohu, ale mohla bych si zlomit krk. Brrrr

Věruško, to je fakt, tam si člověk nejlíp zlomí ještě charakter.

S matikou jsem to měla dost podobně, akorát že příklady z 8. třídy á la: když vyjede vozidlo z bodu A..... atd. mi celkem šly, za to z jakéhokoliv druhu rovnice jsem po popsání cca tří stran sešitu vyrobila nerovnici, případně jsem obloukem došla k původnímu zadání, že 2x + 3y = 5 (nebo tak nějak). V tělocviku tomu bylo nejinak - i za nástup jsem dostala (z milosti) za 3. Evidentně mi šly předměty, které jdou "vokecat" a z této dovednosti dosud těžím.

Já si dodnes myslím, že by mi ta matika bývala šla líp, ale to bych nesměla marodit. Nadání jsem pro ni neměla, ale byla jsem pilná, zvládla bych to, Jenže jsem měla od dětství astma a některé ročníky základky jsem absolvovala takřka dálkově. To byly nepřetržité záněty průdušek, zápaly plic, antibiotika, lázně... No a v těch horečkách se ani doma učit nedalo, když opadly, tak spíš jen opakování již naučeného. A pak jsem šla do školy s deficitem za ostatními žáky, a tak jsem to pořád doháněla za pochodu. V ostatních předmětech mi to dohánění šlo skoro samo, ale matika byla nepolapitelná.

Pavli, Tvoje trojka za nástup mě upřímně rozesmála.

Jako byste to, Zdeni, psala o mně. Úplně přesně se vším všudy. Pokračování bude taky jistě o mně. Nevysplhala jsem ani metr, bradla nic, vymyk nic, ale přeskoky přes cosi mi docela šly. :-)

Tak já jsem, Nadi, nejlíp zvládala míčové hry. Hrála jsem i tenis, stolní tenis, vybíjenou, volejbal, ale vše jen rekreačně a s rozumem. Jsem od dětství astmatička, musela jsem vše přizpůsobit dýchání.

Tedy, Zdeni, prede mnou ve snach vylezaly letopocty z bazin jako nestvury a snazily se ze me vydolovat dejepisna fakta, o kterych jsme se sice asi ucili, ale ja o nich nemel nejmensi poneti

Anooo, letopočty, to je taky noční můra. Dějepis mě, Jene, bavil a zajímal ve formě příběhů, ale ta čísílka... ufff.

Zdeni, to píšeš o mně, ne?Je to némlich to samý, jak píše David. Ach jo, ještěže to vím a tolik let jsem se trápila tím, že jsem byla jediná

Tak v tom případě Tě, Jitko, potěší moje zítřejší povídání o hodinách tělocviku.

Zdeni jak moc ti rozumím.Taková hrazda a výmyk ve mě vyvolávala depresivní stavy a stejně tak zlomky a převody jednotek, všechny ty mililitry, decilitry a ostatní hrůzy.

Davide, mně měkne mozek ještě dneska, a to o tom jenom čtu .