Zdeni, trefné! Na pouti zásadně pozorovatel. Teď pozorovatel -fotograf. To je mnohem větší adrenalin pak doma, když zkoumám, co jsem to vlastně nafotila. A věř, že výrazy lidí jsou někdy velmi překvapivé, tak jako v životě.

Ty umíš situaci Zdeničko tak důvěryhodně popsat, že se mi ihned "promítá film." Brečím tu smíchy! Ráda bych viděla ty obličeje okolo vás! Děkuju za pobavení, protože jsem si konečně zas přečetla něco odlehčujícího. P.S. Nechceš častěji zalovit ve vzpomínkách?

Byt maly kluk, byl bych pysny, ze Te mohu povozit, Zdeni

Kousek od rodičů v Českých Budějovicích si před lety pořídili domy světští a po skončení sezony (v říjnu) kolotoče a další atrakce zaparkovali před domem a lákali na poslední projížďku kolemjdoucí.

Jednou v podvečer, při návratu z procházky, jsme se nechali zlákat a spolu se dvěma potomky (ročním a čtyřletým) jsme vlezli na ruské kolo. Pán naši kabinku vyvezl až nahoru a odešel spokojeně domů. Chvíli jsme si užívali, že jsme na kole úplně sami, kochali se výhledem do okolí, jenže po půl hodině jsme zjistili, že všeho moc škodí.

Zešeřilo se, ochladilo a ještě začal foukat ostrý vítr, který kabinku rozhoupal...

A majitel atrakce v nedohlednu... Když už jsme byli promrzlí na kost a mladší synek řval jako tur, objevil se kdosi na chodníku, kdo vyslyšel moji prosbu a na majitele atrakce zazvonil. Od té doby se podobným radovánkám vyhýbám obloukem o velkém průměru.

Karma Zaludek, bohužel, na žádné poutˇové atrakce nemám a neměla jsem ani jako dítě.

Karma.

Nikdy, nikdy více na jakoukoli atrakci. Howgh.

No, já bych sebe tipla tak, že stojím opodál, ale žádnými závistivými myšlenkami se neužírám. Může tato čtvrtá možnost, paní Zdenko, také existovat?

Ty musíš mít vždycky něco extra, zaseknout se v autíčku. My jsme na ně dlouho nesměly, když byla jedna z mých sourozenkyň malá, po nárazu nějakého experta skončila s rozseknutým rtem. Druhá zase ze všeho blinkala, tak jsme dlouho měly smutné poutě bez mlsek a z atrakcí byly povoleny jen dětské kolotoče (ty nechutně pomalé plošinkové) a labutě při zemi. Až někdy v 8-9 letech mi konečně bylo povoleno si aspoň ty atrakce užít. Jenže se mi postupem let začalo taky dělat blbě. Takže před vstupem prosím ne pleny, ale neděravou igelitku.

No vidíš a já bych si zas někdy šla zablbnout. Tak si píšu, že Tebe jako šparing partnerku mám vynechat.

Děkuji, děkuji, děkuji...za normální blog, Zdeni!

A návrat vzpomínkama do dětství je moc fajn.

Jsem na tom podobně jako ty. "Létající" atrakce jako např. řetízkáč...nebrat!:-))) Natož horskou dráhu. Jsem ráda nohama na zemi. Co se atrakcí i života týká:-)

I my máme zážitek s labutěma. Kdysi jsme na ně šli i s malou Verčou, které byly cca tři roky a jakmile jsme zatáhli, že se zvedneme, začala strašně řvát, takže jsme celou dobu jeli jen dole.