Mockrat dekuji Zdenko. Opsal jsem si ji (celou báseň) a přilepim na zed. Cesta jak se vypořádat, někdy, s poklesnou mysli. Pro me nejlepší vzpruha smích (at uz procokoli), a slova jenž něco pro me znamenají.

Jeste ne, ale vzdy mne to napadne kdyz slysim zpivat Jiriho Sucheho pisen o rose.

Jo to bylajeste muzika ktera se dala poslouchat a texty mely smysl.

Prominte staremu dedkovi ze se sem pripletl a nema uz smysl pro soucasne duc duc.

Úplně nejvíc nejlepší je od Suchého "Jó, to jsem ještě žil."

Z poezie jsem byl naposledy u vytržení v 17 letech, kdy jsem jedním dechem přečetl sbírku básní Stoptime od Václava Hraběte. Dnes si s oblibou vyslechnu, nebo přečtu jen známé verše českých klasiků (např. ... na břehu řeky Svratky, kvete rozrazil...). Pokud jde o zahraniční poezii, nikdy jsem nepochopil, jak ji lze překládat do češtiny, která má zpravidla úplně jiný přízvuk, rytmus a slovní zásobu. Podle mne jde u překladu nejméně z poloviny o dílo překladatele.

Poezie je pro mne, narozdíl od mé ženy, docela čtená. Ale v poslední době díky prťousům spíš čtu verše jim a to třeba:

Koulela se ze dvora,

takhle velká brambora.

Neviděla, neslyšela,

že na ni padá závora.

Kam koukáš ty závoro,

na tebe ty bramboro.

Kdyby tudy projel vlak,

byl by z tebe bramborák.

Poezie je ruzna.

Kdysi mi byvala kolegine vypravela o rozpocitavadle svych potomku.

jedna v ́dve tri, my jsme bratri, ktery je to mezi nami, co se, a dal musim pomlcet abych neprisel o kyticku.

Nebo kdyz jsem pri navratu ze skolniho vyletu v autobuse zpival pisnicku kterou mne naucil starsi Bratr.

Koulelo se koulelo,suchy ..... z vrsku, nemohlo se zastavit, rozbilo si ..... .

Za coz jsem byl odmenen snizenou znamkou z chovani.

Pani Zdenko, asi budete vedet autora následující básňe, jenž si nepamatuji celou. Mam ji od sestry, ale ma skoro magickou silu pozvednou pokleslou mysl...."Kazdy den vem vdecne který ti život da, na světě nejsi věcně, život je velký dar! Jen zbabělec si sedne do koutecku po první prohře v životě, za životem děla tečku a hasne ve své samotě. Je vždycky pro co zit!" Díky za Vas příspěvek.

Dobrý den, pane Jiří, autorkou této básně je básnířka Marie Kratochvílová a tato báseň se jmenuje Život je velký dar. Tato básnička je součástí básnického almanachu z roku 1956 nebo 57, to nevím přesně. Je krásná. Celá zní takto:

Den každý vezmi vděčně, který ti život dá,

na světě nejsme věčně - život je velký dar.

O přátelství a lásce sníš a možná dožiješ se zrady -

pro lék si jdi zas k lidem blíž - jen neutíkej z řady.

Jen zbabělý si sedne do koutečku při první prohře v životě,

za životem dělá tečku a hořkne ve své samotě ...

Vždycky je ještě pro co žít - i když jsi mnoho ztratil -

vždy se má člověk za co bít -

co druhým štěstí vrátí.

Já u pramene jsem a žízní hynu

ve svitu ohňů vládnu temnotám

jsem cizí tam, kde je dům mých synů

a v davu lidí jsem blíž samotám

Nahý jak hadrář, oděn jako král

V mém smíchu pláč, naděje v zoufání

to co mě vyléčí, to jiné poraní

i při zábavě radost nevnímám

cítím svou sílu a nevím co s ní

Srdečně přijat, každým odmítán

Všechno je nesporné uprostřed zmatků i v jasných dnech svou cestu nepoznám a kde je klid, tam cítím spor a hádku za to co znám, vděčím jen náhodám A čím hůř hraju, tím víc vyhrávám Jen to co neznám, má pro mě cenu ač po všem toužím, o nic neškemrám kdo mě má rád, tomu dávám vinu a pravdomluvným lži vyčítám...( F. Villon)

A dnes, občas i na těchto stránkách:

Bezpočty Villonů se na vrcholcích bytí svého u dna zmítá. Má dáti, dal, či dáti musí ještě sobě sám nejeden si sčítá. Myšlenky palčivé je potom, občas, některé snad stále, zebou. Sám sebou zůstati, či zůstat. Sám. Jenom sebou.

Normálně jsem se u nadpisu lekla, že tě knihy básní zavalily. Asi že mě minulý týden zavalily krabice s botama. Naštěstí padaly mimo mě, stačí, že už byly vytříděné podle velikostí a zase se pomíchaly.

Včera jsem skoro po třech měsících dokončila práci a hned jsem se tady opravdu potěšila.

Zásadně čtu pouze svoje verše, neboť těm jsem schopen porozumět. Např:

A já půjdu, půjdu, půjdu do hajzlíčka,

čeká na mne krásná bíla keramička.

Vzpomněla jsem si na veršík z jednoho leporela:

Sedí baba na buku

Učí se tam azbuku

Nebo

Fuňky, fňuky, fňuky, fňuk

Jaroslávek to je kluk

Mezi husy u rybníka

Posadíme pumprlíka

Napsal Fr. Šálek