No, já si už početl zase "o nich"! Jako amater badatel. Zdroje archivy, od r.1890. Moje ústřední postava - děda! Zaujalo mne. Muž je "Přednosta domácnosti"! Ofic. název úředního formuláře - Archy sčítací! Věk plnoletosti - od 24 let. Služebná, běžná konces. činnost, přísně evidovaná. Její postavení, zajímavé rozbory i na úrovni VŠ prací. např. Machková Prajzová, disertace web.

Samotný děd zažil 5 režimů a 5 adres. Od Ringplatz po náměstí VŘSR. Logicky se nestěhoval. Všichni mu slibovali to lépe. Tedy se v r. 1950, vynořil - Zničený a znárodněný člověk! Pořád ještě cosi měl, ve spíži. Byl odhalen, tedy 1953 - Měnová reforma! Zkoumám a tak s ním tedy cestuji dobou. Je tam vše horor, thriller , romantika, sci-fi .

Tak to jsem si zase "početl já". Pokorně a s naprostým obdivem říkám, jak to ti lidi přežili? I docela dobrý bonmot dcerky soudobého živnostníka. "p. Buček, i přes všechny peripetie, to je super doba. Vždyť naše genertace kromě Covida, vlastně nic nezažila" ... !

Tak to je hodně zajímavý souhrn, děkuji.

Pěkný historický exkurs.

Já jsem, bohužel, tvor, který žije jen přítomností. I tu chůzi křišťálově křupajícím sněhem pod noční oblohou plnou Mléčné dráhy, v Krušných horách, si uchovávám jen jako jednu z mála vzpomínek v paměti 12 letého kluka.

Nevím proč mi ale titulek blogu ...asociativní metodou... nahodil pojem "časová schránka" a "co se dočtou o nás"... a nevím proč se mi pak vybavila scénka z filmu Srdečný podzrav ze Zeměkoule, kde Lasica-Satinský prohlížejí Menzelův byt a při listování knihovnou najdou v jedné knize stokorunu.

K psychiatrovi mne posílat nemusíte, v Bohnicích mám známou.

"Srdečný pozdrav" už jsem dlouho neviděla, díky za připomenutí!!!

Tu procházku pod noční oblohou jste popsal tak krásně, že mi taky něco křupe pod nohama, a jestli ne, tak to tak cítím!

Možná, že si už nepřečtou nic, po zkáze této planety.

Klid. Ona jistě i Vás přežije

Zdeni, kolikrát jsem o tom přemýšlela. A nejvíc bych si přála aspoň na chvíli odskočit do svého rodného domu a zažít tam pár dětských chvil. Zatím se mi to daří jen ve snech, ale těší mě, že to vše, co pak přenáším do svých blogů, si mohou přečíst moje vnoučata....

Jitko, to je dobrý nápad. Netřeba se stěhovat o staletí, někdy by stačil náš život na jeho startu, viď.

Byl jsem pes, jistojistě, protože teď jsem prý psí dědek.

Ale jinak si myslím, že je tento život to nejlepší co jsem prožil, bo totiž díky mé nevymáchané hubě bych asi skončil na hranici, nebo v Jáchymovských dolech.

Ale,..... moc rád bych nakouknul zpět, jen na chvilku třeba do života Rožmberků atd., určitě bych tam něco změnil k lepšímu.

Ale... taky jsem pro to co pravil pan Neruda : ,,Vším bych chtěl být, jen ne budoucností; co se od té, ubohé, požaduje, je už skoro nestydaté“.

Naprosto skvěle vyjádřeno, od Vás i od pana Nerudy!!!

Šedesátky jako cca dvacetiletý v US (San Francisco, Woodstock...) nebo UK; Egypt za dob pyramid; znova začátek devadesátek, ale jako už dospívající, možná že klidně i u nás, hlavně kvůli muzice, kultuře a tak.

Tak asi hlavně to mládí. Což je do jisté míry i až ,,nemoc", ze které se většina ,,uzdraví". A jinak, naše vzpomínky a naší fantazii si vzít nedáme

Zdeňko, píšete jeden den kdykoli ... V roce 1953 jako osudový muž Audrey Hepburn. Akorát nevím, jak by jsme se domluvili?

Ale to je krásně originální, to Vám schvaluju!!! Pohled do jejích očí stejně musel muže zbavit slov, tak by žádných nebylo třeba.

Připomněla jste mně jeden prastarý vtip z dob ,,předsametových".. Bavili se tři, kdy by chtěl kdo žít. Jeden řekl, že v budoucnosti. Všechno na knoflík, bez námahy, a tak. Druhej by chtěl žít v minulosti jako šlechtic. Výsady všeliké až po právo první noci. A třetí prohlásil: ,,Troubové, já bych chtěl žít tedˇ! Ale copak mě nechaj?"

Tak to nemá chybu!!!

Z historických dob se mi líbí období první republiky dvacátá a třicátá léta, to nám ženám móda velmi přála, i galantnosti mužů vůči ženám, také přála technickému rozvoji, ale žít bych v ní nechtěla, každá doba má svoje plusy a mínusy...

Jsem spokojená se svojí dobou, byla jsem svědkem mnoha technických pokroků a šedesátky byly pro mě nej...

Nadi, mně by se líbilo, kdyby bylo možno si někam jen odskočit, ale zase se vrátit. Nebo něco pěkného z minulosti implantovat dnešku. Hlavně tu slušnost.