Zdeni, vzpomínám si, že depka ze stárnutí jsem měla poprvé když mi bylo deset. "Ach jo", říkala la jsem si, "za chvíli budu mít jedenáct, potom patnáct a pak dvacet - a to už budu stará". Ve dvaceti jsem na to ani nevzpomněla - a pak se to postupně zlepšovalo... Dnes ze stáří depku nemám... Zdravím.

Mirečko, to je sympatický myšlenkový posun!!!

To tvrzení je ale pravda.

Byť ne celá pravda.

Já osobně se pořád cítím na 18.

Ale už jen tak 2 hodiny denně.

To když mi bylo 18 let, tak jsem se na 18 cítil po celý den (i noc).

Pane Antoníne, to je tak skvělá reakce na můj blog, že ji vyhlašuji jako dnešního vítěze. Napsal jste to fakt moc pěkně!!!

No, nesnáším zrcadlo, váhu a BMI index, ale jinak se cítím i v těch dnešních tropech fajn

Petře, to na mou duši moc ráda slyším (čtu)!!!

Jedna moje známá (věkem už pár let v důchodu) si včera posteskla: "moje kamarádka asi tak za pět minut seskočí padákem, přála si to k sedmdesátým narozeninám. Jak já jí závidím, hned bych skákala, kdybych se nebála výšek."

Jak já té známé závidím, že má sedmdesátiletou kamarádku, která skáče padákem. Ostatně já se taky bojím výšek, ale třeba to časem přehodnotím. Myslím, že na seskok padákem jsem ještě příliš mladá. Uvidíme za dvacet let.

P.S.: Těm takzvaným testům, které mají odhalit náš mentální či fyzický věk nevěřím. Mentálně mě ohodnotily na mladici, v hodnocení fyzické stránky byl varovný prst, že se mám více snažit. Tůdle, dělám, co můžu.

Díky za fajn článek, Zdeni.

Pavli, já bych už neskočila ani ze židle. Po tom zlomeném nártu i chodím opatrně. Ale obdivuji ten entuziasmus dámy se sedmi křížky, to je paráda!!!

Se tu řehtam jak úň

Anooo, řekni uň , jéé tu scénku už jsem, Šárko, dlouho neviděla, byla skvělá, díky za připomenutí a za smích!

Hlava říká: V tomhle věku si už můžeš dělat, co chceš. Tělo říká: Zkus to a umřeš.

Klárko, to je moc pěkný, jéžiši, bohužel i pravdivý.

Na to téma mám historku z mládí (to bylo černé uhlí hnědé a hnědé zelené):

Hráli jsme s kamarády a známými na ulici badminton (tehdy se to dalo, auta téměř nejezdila). Vtom jeden známý takovým unaveným pohybem odložil raketu, řka: "Už jsem nějaký unavený. To víš, nejsem nejmladší, už je mi jednadvacet...".

Tuhle historku si pamatuji celý život a kdykoliv přijde řeč na pocity ve spojitosti s léty, tak si na to vzpomenu.

No váš známý jen použil logické myšlení, bo stárneme již od narození