Do kavárny sama nechodím, ani do restaurace... Pokud nemůžu jídlo nebo pití sdílet s někým, s kým je mi dobře, tak si raději sním suchý rohlík a zapiji vodou. Také ráda pozoruji lidi, k tomu mi stačí odpracovat osm hodin a potřebuji: klid, klid, klid..., zavřít se hodně daleko od lidí.

Já veřejně kávuji ráda sama i v kolektivu, to podle nálady a možnosti. Vzpomínám, že mi to před lety přišlo takové divné, že bych měla sedět a konzumovat sama, úplně jsem se takové situace bála a odříkala si ji. A pak se něco změnilo a já jsem v tom našla doslova zalíbení.

Je tom už nějaký čas, ale kamarádku servírku ( bylo ji tehdy 25) nejvíc urazilo když jin někdo oslovil jako slečnu. " To jako, že o mě v mým věku ještě nikdo nestál ?! " :DDD

Jednou jsem to zjišťovala a podle bontonu je zdvořilé ženám po dvacátém roku věku říkat paní. Ale dneska by se mohlo říkat slečno i padesátnicím úplně v klidu, protože uzavřených manželství fofrem ubývá .

Mohlo to být i podvědomé odhánění.

Vašek

Ani tuto možnost nevylučuji. Nám ženám pouze jeden důvod nikdy nestačí.

Pět let, božínku. Když jsem byl na vojně, často jsem chodil do jedné restaurace sám na pivo, abych si v klidu oddechl od neustálého cvrkotu, v podstatě jsem velel celé rotě. Sedl jsem si za bar a bloumal v myšlenkách. Ty chvilky jsem si užíval. Totéž jsem dělal, když jsem řídil školu a kemp. Vždy to bylo příjemné.

Ano, přesně tak to cítím já, když sedím v kavárně sama a tu samotu mezi lidmi si vyloženě užívám. Ta chvilka je doslova očistná.